Co to je za knihu?!

Rozhodli jsme se vám tedy vybrat čtyři novinky, při pohledu na něž vám možná v hlavě naskakuje ono zmíněné „Co to...“ a váš obličej pomalu přechází do vyjeveného výrazu. Tato reakce je mnohdy zcela na místě, ale věřte že každá jedna z představených knih má něco do sebe!

Koňská hlava hovící si na křesle s lahváčem v ruce ve vás pravděpodobně neprobouzí mnoho pozitivních pocitů. Název Betasamec tomu nasazuje korunu. Machistické čtení, říkáte si? Ale nebuďme tak skeptičtí! Milan Dohnal stvořil humoristickou krátkou prózu, u které se budou smát nejen muži, jejichž denní chleba je televize a pivo, ale i jejich protějšky, kolegové a vůbec všichni, kteří někoho takového během svého života již potkali. A ruku na srdce – podobného povaleče a ignoranta známe každý.

Autor umí psát svižně, přítomný čas vyprávění, ich-forma, mnoho dialogů a krátké věty zapřičiňují to, že děj rychle odsýpá a čtenář se během chviličky sžije s hlavní postavou (slovo hrdina zde není zcela na místě).

„V kanclu se nic nezměnilo, tak trochu jsem doufal, že hořelo, praskla voda nebo tak něco. Bohužel mě čeká další šílenej den. Nad kafem přemejšlím, jaký to asi je, když někoho práce baví. Znám pár lidí, kteří to o sobě říkají; těm, co mám rád, to nevěřím a ti ostatní jsou takoví blbci, že to snad může bejt i pravda. Ptal jsem se na to Báry a řekla, že taky nikoho takovýho nezná. Když potřebuje do prezentace šťastný ksichty s flipchartem, tak to koupí ve fotobance po desetikoruně za kus.“

Proč tedy nesáhnout po této oddechovce, u které věříte, že ji skutečně mohl napsat sám život? Nic tu není černobílé a ani šťastné konce tu nejsou jistotou.

To opravdu někdo napíše příručku o tom, jak chytat krtky, a pak ji obleče do takové krásné obálky? Ba ne, ačkoliv autorem je zahradník, nejde o žádné hobby rady, nýbrž o pojednání o životě nad i pod zemí. Marc Hammer umí volit nádherná slova při popisu naprosto všedních činností a jevů. Poznáváme jeho domov i zahradu, vnímáme svět jeho očima a vše obyčejné se najednou zdá jako zázrak. Posuďte sami.

„Když jsem včera odklízel napadané listí, v patách mi poskakovala červenka a vyzobávala brouky a červy, které jsem svou prací odkryl. Já je odhalil, oni se stali postravou, červenka se nasytila. Vše podléhá zkáze, vše se pokrývá jizvami a jizvy se zase hojí, ale stará bolest už nikdy úplně nezmizí. Sebemenší krůček, který na této zemi uděláme, má své důsledky a každý večer, když se vrátím domů, si zpod nehtů čistím tu nevzhlednou směs plození a zrození a smrti a rozkladu a snažím se vše spláchnout proudem vody.“

Posuďte sami, není tento text trochu alegorický? Kam v textu položíte svůj zrak, tam pomyslně šlápnete na metaforu k životu a lidskému bytí. Knížka, která se na první pohled zdá jako popis zahradníkovy práce, v sobě ukrývá mnoho mouder, a jak už jste si mohli na obálce přečíst, možná díky ní a paralele přírody s člověčím životem, najdete sami sebe,

Čím by vás tato obálka mohlo šokovat? Nás třeba tím, že když se na ni podíváme zdálky, zdá se, že název je pouze Sex královny Viktorie. Proč ne, i o tom bychom jistě mohli číst… V případě díla Fern Ridddellové však jde o úvahu a zároveň pojednání vycházející z reálných historických údajů o tom, co se dělo za zavřenými dveřmi v době viktoriánské.

Často je právě toto historické období považováno za extrém – buď viktoriány vnímáme jako příliš zhýralé, nebo nudně cudné. Autorka se domnívá, že za tím stojí skutečnost, že lidé si obecně pamatují jen to, co je na pomyslné ose to „nej“. Nahlédněte tedy do této křiklavě růžové knížky a zjistěte, jak to bylo s tehdejší pornografií, proč byl tehdy kladen takový důraz na ženský orgasmus nebo co všechny odrazovalo od onanie. Sex za časů královny Viktorie není psán bulvárně, ale slouží jako doplněk historických publikací, který vám toto období okoření, přiblíží z jiné perspektivy a možná vás i trochu inspiruje.

Kniha, u níž se autor ani nakladatel nezdráhá hned na obálce použít obecnou češtinu, to už musí být něco! Každopádně hned po přečtení anotace vám bude jasné, že použít zde spisovný jazyk by nebylo zcela na místě a příběhu by to pouze ubíralo na autenticitě a uvěřitelnosti. 

Autor Přemysl Krejčík nás vede do Nymburka, kde se v roce 2005 daří hiphopové scéně a celý příběh zde začíná. Na tuto dobu však hlavní aktér Vladimír vzpomíná z terapeutického lehátka. Všechny události, které ho od tohoto roku potkaly, totiž nevypadaly tak růžově jako jeho působení v kapele Skylla, nýbrž ho dostaly do nezáviděníhodného stavu. Z pohodového vyprávění o puberťáckém poflakování a snech se stává thriller prošpikovaný napětím. Styl psaní autora si brzy oblíbíte a během chvilky si budete sestavovat své hiphoperské jméno s prefixem „MC“ [emsí], v představách se budete toulat po městské periferii se svými kamarády a velice brzy si do slovníku zařadíte výrazy jako sellit, wassup nebo třeba čejn. Tohle čtení je prostě dost v cajku.