Nicolette Havlová: „Jsem velký extrovert a sólo cestováním se učím trávit čas jen sama se sebou“

V létě roku 2021 jste se vydala na putování dlouhé 2025 kilometrů do Istanbulu. Svou cestou jste navíc podpořila českou komunitu v rumunském Banátu, kdy jste ve spolupráci s neziskovou organizací Člověk v Tísni dokázala vybrat téměř 170 000 Kč. Z této pěší poutě jste si navíc přivezla štěně Svili. Jak na svůj výlet vzpomínáte a kde se zrodila myšlenka na tuto cestu?

Už v cíli, u chrámu Hagia Sophia, mi došlo, že je „nic za mnou, všechno přede mnou – tak to na cestách bývá,“ jak říká Jack Kerouac. Spoustu lidí by si mohlo říct, že taková fráze se hodí spíše na samotném začátku poutě, ale došlo mi, že u mě je použitelná i na jejím konci, protože díky ní to všechno začalo.

Co se nápadu týče, ten se více či méně prolínal mým životem přibližně od třinácti čtrnácti let. Už tehdy jsem byla pohlcena představou, že absolvuji nějakou známou dálkovou trasu, třeba všem známou PCT (Pacifická hřebenovka, poznámka redakce). Nicméně chuť něco takového absolvovat mě s přibývajícím věkem lehce opouštěla, protože jsem chtěla jít spíš něco neobvyklého, kde člověk nebude potkávat souputníky a čas bude trávit spíše sám. Myšlenka vyrazit z rodného Havířova do Istanbulu, ke mně přišla při sedmidenním pobytu ve tmě v létě 2019. Do ní jsem odcházela s velkými životními splíny a napadlo mě, že právě daleké putování by mohlo být něco, co mi pomůže některé věci dořešit. Nějak se to ale nedařilo zařadit do všech mých plánů, jako byl třeba půl rok bydlení ve vlastnoručně přestavěné dodávce během studií v Anglii či půl roku studia v Austrálii. Tudíž jsem cestu neustále odsouvala. Na podzim 2020 jsem po návratu od protinožců začala více přemýšlet, jak by se ta cesta dala podniknout, až jsem v červnu 2021 nakonec konečně vyrazila.

Jakým způsobem jste navázala spolupráci s Člověkem v tísni?

Podzim 2020, byl docela klíčový moment, protože jsem se o svém nápadu zmínila dobrému kamarádovi, velkému cestovateli Slávkovi Královi. Začali jsme to prostě rozebírat a já se svěřila, že celou dobu mám pocit, že chci dát té cestě nějaký přesah, ale nechci, aby to bylo nepřirozené a uměle vykonstruované, aby se zkrátka neudělala sbírka jen proto, aby nějaká byla. Nicméně ve chvíli, kdy mi Slávek navrhl, že bych to měla vzít po cestě skrze české vesnice v rumunském Banátu, mě to trklo. Měla jsem díky konverzacím s různými lidmi, co do Banátu jezdí, ponětí, že místní žijí převážně z udržitelného cestovního ruchu, který byl tehdy narušen snížením turismu kvůli koronavirové krizi. Začala jsem se po tom pídit a ptát se, až jsem se propojila s Ivem Dokoupilem, koordinátorem Člověka v tísni pro pomoc krajanům v rumunském Banátu. Byl velmi ochotný se mnou něco vymyslet a stal se tak jakýmsi středobodem této části mé poutě. Navrhla jsem, že vyberu peníze skrze crowdfundingovou platformu Donio, a že vybrané finance poputují právě na učet Člověka v tísni, který v dané oblasti již dlouhodobě působí a díky nepřetržitému kontaktu s krajany ví, jaké kroky je nejlepší podniknout ke správně zacílené pomoci. Jednoduše řečeno jsem se do toho nechtěla vrhat sama, protože situaci tamních obyvatel jsem nerozuměla a popravdě je natolik složitá a komplexní, že si nedovoluji říct, že bych ji nyní rozuměla nějak lépe.

Co pro vás cestování znamená? Jedná se podle vás o jakési zocelení těla a duše?

Ono jde asi o to, jakým způsobem člověk cestuje, ale o jakémsi zocelení fyzické i psychické stránky se dá mluvit každopádně. Pro mě je to příležitost alespoň o chlup víc pochopit svět kolem mě (kulturu, přemýšlení lidí, historii a hromadu dalších proměnných) a přenést získané informace a zkušenosti do běžného života. Díky cestování jsem se dozvěděla spoustu věcí také o sobě. Navíc si myslím, že pro mladé je „výlet z hnízda“ za hranice opravdu důležitý. Začnou si být sami sebou více jistí, otrkají se a zjistí, že svět není tak nebezpečné místo jako nám říkají například v televizi, která podle mě nabízí koncentrovanou masu těch nejhorších zpráv.

Ono jde asi o to, jakým způsobem člověk cestuje, ale o jakémsi zocelení fyzické i psychické stránky se dá mluvit každopádně. Pro mě je to zkrátka příležitost svět kolem mě alespoň o chlup více pochopit (kulturu, přemýšlení lidí, historii a hromadu dalších proměnných) a přenést získané informace a zkušenosti do života běžného. Díky cestování jsem se dozvěděla i spoustu věcí o sobě, na kterých potřebuji pracovat. Navíc si myslím, že pro mladé jakési „vyletění z hnízda“ za hranice je prostě důležité, začnou si být sami sebou více jistí, otrkají se a zjistí, že svět není tak nebezpečné místo jako nám říkají třeba v televizi, která nabízí koncentrovanou masu těch nejhorších zpráv.

Lidé se pro svou cestu rozhodnou z nejrůznějších důvodu – ať už se jedná o to přijít na jiné myšlenky nebo vystoupit z komfortní zóny a zažít něco mimořádného. Co bylo tím hlavním důvodem u vás?

Původně to byl ten velký životní splín před terapií tmou, kdy jsem chtěla jen a pouze umřít, když to řeknu na plnou pusu. Jenomže od té tmy, ve které jsem byla v roce 2019, až po první krok na pouti v roce 2021 se mnohé událo a já jsem vyrážela už bez těchto tíživých pocitů a spíše jen proto, že už jsem si to řekla. Chtěla jsem to prostě jen zkusit a splnit si sen dojít někam hodně daleko, nešla jsem tam s žádným záměrem, ani se snahou si v sobě řešit nějaká témata a myslím, že je to třeba, protože pak jsem nechala plynout vše, co ke mně přicházelo.

Putovala jste z rodného Havířova přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Srbsko, Bulharsko a svou cestu jste zakončila v orientálním Turecku. Kterou z těchto zemí hodnotíte jako nejkrásnější?

Každá země má něco do sebe, dokonce i to Maďarsko, na které s humorem často nadávám, je fajn, jen bohužel ne na pěší turistiku, protože je úmorně nudné. Nicméně nejvíce mě bavilo Rumunsko, a to hlavně proto, že jsem ho celé šla jen a pouze horami, proto ho pokládám za nejkrásnější. Navíc tam hrála roli nostalgie, kdy jsem se hned několikrát objevila na místech, kde jsem historicky průvodcovala pro českou cestovní kancelář. Kdybych šla Bulharsko horami, jak bylo původně v plánu, byl by to zaručený konkurent. Krásu však vnímá každý jinak, je v očích pozorovatele, protože každý vychází z jiných vnitřních potřeb. Kdybych byla třeba studentkou historie, tak by mě zajisté nejvíce oslovilo Turecko, potažmo Istanbul.

Již jsem zmínila, že jste na své cestě potkala pejska, kterého jste si nechala. Nejdřív jste si myslela, že je to potulný nebezpečný pes, poté jste musela složitě zařizovat veterináře, očkování a jiné věci. Věděla jste od prvního okamžiku, že si pejska necháte?

Ne, vůbec jsem to neměla v plánu. Snažila jsem se ji hned několikrát aktivně zbavit, zastavovala jsem i policisty s prosbou, zda by ji mohli odvézt zpět na místo, kde se ke mně připojila (takže na smetiště) a ukazovala jsem u toho prstem na mapu. Živý tvor je prostě zodpovědnost. Nakonec to ale stejně dopadlo, jak dopadlo a přesvědčil mě o tom hlavně telefonát s mou mámou, která prohlásila: „Tak si ji vem!“ No a ačkoliv jsem pro ni neměla pas ani nic podobného, tak jsme překonaly bulharsko-turecké hranice bez jakýchkoliv problémů, jednoduše řečeno to vůbec nikoho nezajímalo.

Co považujete za nejsilnější zážitek z cesty?

Zážitků bylo nespočet, ale jeden poměrně silný si odnáším z Turecka, kde jsem se setkala s člověkem, který strávil šest let za mřížemi jakožto politický vězeň. Režim v této zemi se rozhodně nedá nazývat svobodným. Nechci zabředávat do detailů, bylo to zkrátka setkání se silným člověkem, který se pere s osudem, který mu kdosi nastolil. O tomto příběhu se pochopitelně rozepisuji v knize, protože okamžiky nespravedlnosti je potřeba sdílet dál jako varování, že takhle vážně ne.

Stejně jako cestovatel Ladislav Zibura se mnohdy setká s místními, kteří mu pomohou, pozvou ho k sobě domů, pohostí ho a vypráví mu své zvyky a tradice, setkala jste se i vy na svých cestách s vřelostí místních obyvatel? A jste s nimi dál v kontaktu?

Ano, ráda říkám, že na dobré a zlé lidi lze narazit všude, ale těch hodných je vždy více a čím víc člověk na východ od nás jde, tím vřelejší srdce potkává. Stalo se mi to tedy hned několikrát a výhoda moderní doby je, že téměř každý má nějakou sociální síť, takže s většinou jsem v kontaktu. Na jiné mám třeba adresu, takže jsem jim pak z cíle své cesty posílala pohled, ale kdo ví, jestli dorazil.

Jak na svých cestách snižujete rizika spojená s cestováním sólo? A co na to říkají rodiče?

Za mě je nutnost spoléhat se jen na své znalosti a dovednosti. Jsem velký extrovert a sólo cestováním se učím trávit čas jen sama se sebou. Zároveň si uvědomuji, že se tím vystavuji nebezpečí, i proto se na další cestu připravuji lépe – chodím pravidelně na kurzy sebeobrany, abych měla alespoň nějaké základy. Co se rodičů týče měla jsem a stále mám z jejich strany podporu, ačkoliv o mě mají pochopitelně strach. Nedávají to však najevo, aby mě neovlivňovali.

Na vašem blogu jsem se dočetla následující: „Uvědomit si a přijmout to, že některé věci netrvají věčně, je těžké. Jednou mou životní fází, která dříve či později musela skončit, byla i pouť do Istanbulu. Vycházela jsem v roce 2021 na Den dětí a do svého cíle, k chrámu Hagia Sophia, jsem dorazila dvanáctého září, tedy po 104 dnech, co jsem se na tuto po všech směrech obohacující cestu vydala. V nohách jsem měla 2025 km a v srdci přinejmenším smíšené pocity. Štěstí, naděje, úleva, radost, smutek, avšak s jednou jistotou, že cesta životní tímto nekončí, ale právě začíná.“ Myslíte si, že hořkosladké pocity nastanou u cestovatele vždycky? Na jednu stranu radost a úleva, že už je konec, ale zároveň smutek, že se musí vrátit domů?

Nemyslím, že tomu tak je vždy, když už jsem zmiňovala svého kamaráda Slávka, ten se z jedné své velké cesty vracel velmi znavený a měl toho prostě plné kecky. Já ty pocity měla, ale kdo ví, zda je budu mít i příště, to můžu jedině vyzkoušet.

Přestavěla jste si sama za pomoci kamarádů a rodiny dodávku jménem Karel. Plánujete do budoucna ve své dodávce nějaký road trip?

Pro mě je aktuálně Karel spíše přítěží, dalo se do něj už fakt hodně peněz, takže máme takový love-hate vztah. Nějaké road tripy jsme už společně zažili, ale několikaměsíční zatím ne, takže skvělá otázka, asi je na čase to udělat!

Jste průvodkyní v cestovatelské kanceláři. Jak jste se k práci dostala a co vás na ní baví?

Prošla jsem velkým výběrovým řízením a musím podotknout, že i ten samotný proces mě bavil, takže kdybych práci nezískala, tak jsem rozhodně zažila super víkend s fajn lidmi. Nicméně se povedlo a já průvodcuji již od osmnácti let, ale kvůli svým jiným aktivitám dosti sporadicky. To je věc, kterou chci změnit a na které nyní pracuji. Od roku 2024 bych chtěla průvodcovat v horách a pořádat zájezdy na via ferraty sama na sebe, tak snad to klapne. Pro mě je hnacím motorem šance lidem ukázat, že reálný život je tam venku za obrazovkou mobilů a televizních či počítačových monitorů, zkrátka venku v přírodě, a že je naprosto boží sbírat zážitky! Samozřejmě, že to přináší různá rizika a nepříjemnosti, ale to jakákoliv práce.

Ušla jste několik set kilometrů, putovala do neznáma, našla si svou psí kamarádku a nyní vám vychází kniha. Co dalšího byste ráda uskutečnila?

Fíha, no v mé hlavě se plánů honí hned několik, ale ten nejbližší je přechod Jižní Ameriky od Atlantiku k Pacifiku s návštěvou české komunity v Argentině, ráda bych na cestu vyrazila teď na podzim, tak snad se mi to podaří, dělám pro to maximum. To jestli to zvládnu je věc druhá a vlastně nepředvídatelná.