Nehodné - z rozpaků do temné síly postapokalypsy | RECENZE

Podobně na tom bylo i překrásnými linoryty ilustrované vydání krátkých povídek Devatenáct pařátů a jeden temný pták, kde zase nebyla nouze o černý humor a absurdní výjevy. Nyní před sebou máme postapokalyptickou novinku z prostředí náboženské sekty. Jak se vydařila?

Vzhledem k tomu, jaká superlativa jsem na dosavadní autorčina díla pěl, možná leckoho překvapí, že Nehodné (ženy) pro mě byly docela tuhým oříškem. Vzdor jejich útlosti jsem se knihou poměrně obtížně prokousával, a to především v první třetině, která pro mě byla opravdu těžko stravitelná. Román jsem několikrát málem odložil. Nebýt předchozích dvou knih, nejspíš bych nevytrval.

Dílo před čtenáře klade vskutku nepříjemnou, nehostinnou atmosféru krutého světa, kde není místo pro radost ani naději. To vše je navíc vyprávěno zprvu velmi nesympatickou a nevýraznou hrdinkou. Ale!

Něco mě přimělo knihu neodložit a dočíst ji až do konce. A dobře jsem udělal. S každou další stránkou jsem si k protagonistce budoval pevnější vztah, jak jsem začínal chápat nejen její minulost, ale i minulost celého světa, v němž se příběh odehrává. Světa, který by se klidně mohl stát i tím naším. Existence lidstva i současného řádu je křehká – stačí málo a společnost, tak jak ji známe, se může zhroutit. A když čtete autentické dílo, které tuto pravdu podtrhuje, uvědomíte si ji o to naléhavěji.

Hlavní hrdinka si v sektě plné mladých žen, rozdělených do jednotlivých kategorií („kast“), potají píše deník, který všemožně ukrývá. V sadistickém sesterstvu, vedeném jediným mužem a krutou Sestrou představenou, by ji totiž něco takového mohlo stát velmi tvrdý trest. Tomu odpovídá i styl vyprávění – záměrně strohý, úsporný, místy až utnutý v půli věty. Často jsem si říkal, zda nejde o tiskovou chybu. Nešlo.

Hrdinka tu naznačí či letmo popíše nějakou událost, aby o stránku dál začala s něčím jiným. Postupně se však tento přístup ustálí a začne fungovat – spolu s tím, jak se do jejího světa vrací světlo v podobě potlačených vzpomínek na vlastní minulost a pomalu, ale jistě, i klíčící naděje. Později se přimíchává i určitá lyričnost a krása. Krása uprostřed zmaru.

Čím více se dozvídáme o hrdinčině minulosti, o přátelstvích, která navázala a bolestně ztratila, o příkořích, jimž byla vystavena, tím víc se před námi otevírá nejen ona sama, ale i kruté prostředí, v němž se její příběh odvíjí. Postupně se poodhaluje nesmírná lidskost, soucit a vzdor vůči nelítostnému okolí, stejně jako klíčící touha prostě žít. Nevázaně. Svobodně.

Těžko se to popisuje bez výraznějších spoilerů. Kniha končí hořce i sladce zároveň a právě onen závěr, vzbuzující jen polovičatou naději, vás zasáhne a ještě chvíli nutí přemýšlet nad osudy všech zúčastněných.

Verdikt

Nehodné jsou náročným čtením a zároveň patrně kvalitativně nejslabším dílem, jaké jsem dosud od autorky četl. Může za to především vleklý začátek. V polovině se ale cosi zlomí a autorka se vrací v plné síle. Vše do sebe zapadne a před čtenářem se rozvine nemilosrdný příběh, který v mnoha ohledech působí jako nepříjemně uvěřitelné varování.

Nejde o nejlepší postapo, jaké budete číst – chybí mu patřičná velkolepost. Místo toho dostáváme ryze osobní, komorní příběh ženy hledající pochopení a lásku ve světě, který je na ni skoupý. A přece: zázraky, naděje i láska nevymizí ani po několika katastrofách, které málem vyhladily lidstvo.

Místy jde o skutečně nepříjemné a temné čtení, kdy se vám protagonistka bude vysloveně hnusit. Tedy do určitého bodu, kdy její jednání a povaha začnou dávat smysl. Tehdy se vše obrací a znovu je tu Agustina Bazterrica v plné formě – jako nezaměnitelná autorka silných, osobních příběhů, které v určitém smyslu mohou být zrcadlem nás samých.