Bolestné sliby: Magický příběh o lásce, ztrátě paměti a osudu | RECENZE

Bolestné sliby

Osudová korespondence

Autorka mistrovsky propojuje magii a realitu. Podobnost s první světovou válkou není náhodná - zákopy, podzemní chodby, utrpení, odloučení i ztráty se hluboce vryjí pod kůži. Každé slovo v dopisech má váhu, každý řádek se může stát nadějí i zatracením. Minulost se vrací a s ní i otázky: Dá se uniknout osudu? A pokud ano, za jakou cenu?

Zatímco v první knize magie jen nesměle prosvítala, zde nabírá na síle. Enva i Darce jako hlavní hybatelé války se nám tu konečně vykreslují v plné parádě a ukazují, že i cesta do pekla může být dlážděna dobrými úmysly. Jejich rivalita mě nesmírně zajímala, protože ukazovala jiný, až chorý pohled na lásku, kdy posedlost druhým dokáže napáchat velké škody, což bylo v přímém kontrastu s Iris a její nevinnou, až platonickou zamilovaností k Romanovi. 

Magie, bohové a neviditelné nitky osudu

Je to válka, takže se zde nevyhneme ani tématu smrti a ztráty někoho blízkého. A právě to mě zasáhlo nejvíc – smutek, který prostupuje stránky, byl hmatatelný, ale nikdy nebyl samoúčelný. Opět autorka ukázala spisovatelský um, neboť citlivé téma je pojato s respektem, ale zároveň silně emočně zabarvené. Tyto momenty mě donutily přemýšlet nad tím, jaké oběti musí postavy přinést pro svět, který milují. Ne každá oběť je spravedlivá, ale každá je bolestná. Ano, Bolestné sliby jsou hodně podobné prvnímu dílu, ale já si Božské rivaly tak neskutečně zamilovala, že jsem jistou podobnost dokonce i kvitovala. Jen nerada jsem se s tímto světem loučila a už se těším na prequel. Ještě teď mi zní v hlavě poslední slova dopisů a mám chuť znovu otevřít první stránku a začít číst znova.

Pokud máte rádi knihy, které vám rozervou srdce a zase ho pomalu slepí dohromady, pokud milujete příběhy o osudové lásce, válce, tajemstvích a magii, pak tato kniha nesmí chybět ve vaší knihovně. Bolestné sliby nejsou jen fantasy příběhem. Jsou emotivní zpovědí, která se vám dostane pod kůži. Mně se jen těžko s Romanem a Iris loučilo, byli úžasní a ačkoliv jim hvězdy vůbec nepřály, tak zas a znovu dokázali, že láska překoná všechny překážky!

Úryvek z knihy

„Vím, že myslíš na Romana,“ změnil téma tak nečekaně, až ji tím zaskočil. „Vím, že se o něj bojíš. Ale existuje šance, že si ho teď Dacre drží přímo u sebe. Léčí mu zranění, zbavuje ho všech pout, která Romana vázala k tomuto světu. Pout s jeho rodinou, životem v Oathu, s tím, o čem kdysi snil. Dokonce i s tebou. S čímkoli, co by mu bránilo začít mu sloužit a pokoušelo ho, aby utekl, tak jak jsem to udělal já.“ Iris zamrkala. Když jí po tváři stekla slza, rychle si ji s pohledem zabodnutým kamsi do Forestova krku setřela. Pořád mu kolem něj visel zlatý medailonek jejich matky. Ta hmatatelná připomínka, která mu dala sílu vyklouznout z Dacreova sevření.
„Chceš mi říct, že si mě Kitt nebude pamatovat?“
„Ano.“
Iris se sevřely útroby. Bolelo ji teď i samotné dýchání a rukou si přejela po klíční kosti. „Určitě by nezapomněl.“
„Poslouchej mě,“ řekl Forest a naklonil se k ní přes stůl blíž. „Já o tom vím víc než ty. Vím, že –“
„To je taky jediné, co mi pořád připomínáš!“ rozkřikla se, protože už to v sobě nedokázala dál dusit. „Říkáš, že toho víš víc než já, ale nic mi nevysvětlíš. Jenom samé náznaky a střípky, ale kdybys byl prostě upřímný – kdybys mi řekl celý svůj příběh – potom bych to možná dokázala pochopit!“