RECENZE: Déja vu

V této Urbanově knize je hlavní postavou poručík Eda Braun, s nímž se čtenáři poprvé mohli seznámit v povídce Tři opice. Eda Braun je typický, mírně opotřebovaný detektiv ve středním věku a vedoucí pražské výjezdovky. Součástí jeho barevného týmu (Braun, Černá, Fiala…) je ještě Diana Černá, věčně vzteklá a nevrlá vyšetřovatelka s pěkně prořízlou pusou a stoicky klidný technik Ludvík Fiala.

Tento dream team je povolán uprostřed zimy do jednoho opuštěného domu, v němž je nalezeno tělo bezdomovce ve velmi pokročilém stadiu rozkladu. Mrtvý bezdomovec uprostřed zimy by pro výjezdovku v Praze za jiných okolností nebylo nic zvláštního, ale Edovi tato konkrétní scenérie nedá spát.

Chlupy vzadu na krku se Edovi zježily a otřásl se chladem. Tentokrát za to však nemohla únorová zima. Měl pocit, že stejný okamžik zažil. Jako kdyby se vrátil v čase do doby před rokem. Déjá vu.

Musím konstatovat, že postava detektiva Edy není nijak zvlášť zajímavá ani sympatická. Emoce dokáže vzbudit až otravná a přisprostlá Diana, která pro vzteklé výlevy nejde daleko. Proč se takhle chová? A proč ze středočeské mordparty přešla do nudné pražské výjezdovky, kde si pořád jenom na všechno stěžuje?

Urbanovi se do detektivky Déja vu podařilo zakomponovat zajímavý prvek, který musím ocenit, a to příběh ženy, která pracuje v mužském kolektivu a co to pro ni znamená. Jsem ráda, že se tato témata čím dál víc objevují v literatuře, nicméně doufám, že se autor neinspiroval skutečným příběhem, protože tím, co se stalo Dianě, jsem byla upřímně znechucená a na chvíli mě popadl podobný vztek, jaký autor připsal postavě Diany.

Co se týče hlavní zápletky, až tak uchvácená jsem bohužel nebyla. Předchozí dvě autorovy knihy Rozsudek smrti a Hra o přežití mají mezi čtenáři velmi dobré ohlasy, ovšem Déja vu oproti nim mírně ztrácí. V druhé polovině knihy se mi zdálo, že se vyšetřování trochu točí v kruhu a vyšetřovatelé jenom zoufale shání důkazy k něčemu, co už je vlastně úplně jasné. Je sice pravda, že i takto může vypadat policejní práce v praxi, nicméně pro potřeby zmlsaných čtenářů to není úplně to pravé ořechové.

Autorovi ale nelze upřít jeho rozsáhlé znalosti fungování výjezdovky a policejní práce, které jsou pro čtenáře neznalé tohoto prostředí velmi zajímavé, zejména v porovnání se zahraničním fungováním těchto složek, respektive toho, jej popisují zahraniční autoři. Autor se také nebojí velmi precizních popisů prostředí, míst činu ani hnijících mrtvol. Zejména poslední jmenované ve mně vyvolávalo opravdu autentický pocit znechucení, jako kdybych dotyčnou mrtvolu ohledávala sama.

Pro fanoušky autorových knih je Déja vu dalším rozšířením Urbanova univerza a prohloubením charakterů oblíbených či méně oblíbených postav. Vzhledem k tomu, že já jsem do tohoto vlaku naskočila až touto knihou, nejsem z autora tolik nadšená, jako ti, kteří četli jeho předchozí texty. Pokud jste však fanoušci detektivních příběhů z českého prostředí, s knihami Davida Urbana určitě chybu neuděláte. Kromě toho autor má již v plánu minimálně další dvě knihy z tohoto univerza, takže i kdyby se vám Déja vu zrovna netrefilo do noty podobně jako mně, autor má možnost svou reputaci minimálně ještě dvakrát napravit.