Dny v knihkupectví Morisaki – udělejte si pohodové odpoledne v japonském antikvariátu | RECENZE

Poznali jsme se na cestách a zamilovali se. Ale po jedné cestě nelze jít věčně. Jednou musí přijít přístav. Já jsem byl přesvědčen, že naše cílová stanice je stejná, ale bohužel to tak nebylo...

Vztahy na baterky

Když zamilované Takako její přítel, jen tak mezi řečí, oznámí, že má snoubenku, položí ji to na lopatky. Zlomená dává výpověď v práci a chystá se zbytek života strávit zabalená do lůžkovin. Z letargie ji vytrhne nečekaný telefonát od strýčka Satorua, který vlastní malebný antikvariát, v němž by se mu hodila výpomoc. Takako se chytá příležitosti a začne pracovat mezi hromadami starých knih a i když ji literatura nikdy moc neříkala, netrvá dlouho a i ona propadne kouzlu knihomolství. Atmosféra začíná houstnout, když se do Saturuova života vrací jeho manželka, která ho před pěti lety opustila. Proč se vrátila? A jak dlouho zůstane? To jsou otázky, na které bude muset Takako najít odpovědi. Nastal čas oplatit strýčkovi laskavost.

O vteřinu později už jsem tvrdě spala. Zdálo se mi o tom, že žiju v budoucnosti jako robotická služka. A že všechny budovy ve městě jsou postaveny ze starých knih...

Dny v knihkupectví Morisaki

Zenová recenze

Nacházím se v příjemném klidovém stavu a rozjímám nad touto zvláštní knihou. Jedná se o krátký příběh, jemuž po přečtení anotace zůstává opravdu velmi málo tajemství. Pokud byste na mě vyrukovali s tím, že to byla velká nuda, téměř o ničem, nerozporoval bych vám to a jedna má část by s vámi i souhlasila. Tak proč nemám chuť knihu rozcupovat a dát jí mizerné hodnocení? Proč se cítím dobře, kdykoliv si na knihkupectví Morisaki vzpomenu?

Svět je příšerně komplikované místo, ve kterém je stále těžší se vyznat. Stačí ale navštívit antikvariát strýčka Saturoa a hned je vám všechno jasné. Tempo se zpomalí, složitost se zmírní a vy se tak můžete soustředit na to, co je důležité. Vztahy, vztahy a ještě jednou vztahy. Od začátku je jasně nastavené, o co půjde, co se bude těch 140 stran řešit, plus jedno malé tajemství. Krása není jen v nastavené jednoduchosti, ale hlavně v tom, že autor si s vámi neustále pohrává. Vztahy jsou sice obyčejné, ale přiblížené reálnému životu tak, jak to ve skutečnosti funguje. Výsledkem je rovnováha mezi feel good příběhem a hořkosladkým realismem světa, ve kterém opravdu žijeme.

Chtěla jsem, aby mě někdo zachránil. Vážně jsem si to přála. Nebyla jsem ale schopná vyslovit to nahlas, tak mi nezbývalo nic než plakat...

Derniéra

Příběh je skrz naskrz prošpikovaný odkazy na literaturu a přehršel autorů, ale jedná se výhradně o japonské knihy, takže si z toho, možná kromě zamotaného jazyka, našinec moc neodnese, ovšem pořád se jedná o slušnou porci inspirace. Nenapadá mě žádný český román či povídka, která by odkazovala na tolik našich literátů a děl. Možná by si naši autoři mohli vzít příklad ze Satošiho. Co se týče vás, milí a vážení, vy si můžete vzít příklad ze mě a užít si pohodové odpoledne v jednom pohodovém tokijském antikvariátu, a když už budete v tom Japonsku, doporučuji navštívit kouzelnou kavárnu Funiculi funicula. Jenom pozor, aby vám káva nevystydla. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.