RECENZE: Emilka - Život je koktejlem štěstí a ztrát

Své bolesti dal volný průchod, hlasitě naříkal a krvavý potůček na jeho tváři se nekompromisně mísíl s nezastavitelným proudem hořkých slz...

Napříč stoletím

Emilka Vácová se narodila do nelehké doby vznikající první republiky a osud se s ní nemínil nijak zvlášť párat. Co do počtu měla rodina Vácových členů tolik, jako je housek na krámě. Časy to ale byly tvrdé, takže příslušníci rodu ubývali závratným tempem. Poměrně drsný, ale spokojený život na venkově skončí v okamžiku, kdy na dveře zaklepe druhá světová válka a z naší země se stane protektorát.

Tento román je vyprávěním ženy, která si prošla hrůzami nacismu i komunismu a referuje nám surovost 20. století očima obyčejného člověka, který nedostal nic zadarmo. Příběh, který je v knize napsán sice nijak nezahýbal dějinami, za to má ale obrovský potenciál pohnout s leckterým studeným srdíčkem.

Sladký tón a hořká melodie

Startovat budu pozitivně a růžové brýle si pošoupnu na nose, aby mi dobře držely, i když vím, že dlouho je mít nebudu. Počátek vypadal slibně, Vácovic rodinu jsem si zamiloval a i když jsem měl lehkou migrénu z toho kolik synů, dcer, vnuků a sourozenců dokázala autorka vychrlit, postupně se to usadilo (a také pomohlo, že jejich řady dost prořídly). Dokonce i všudypřítomné místní nářečí podpořené staročeským výrazivem si mě podmanilo, a tak jsem doufal v lepší zítřky a vyhlížel další čtenářský zážitek.

Jedna stará tradice říká, že když se rozsvítí stromeček a vytvoří na stěnách lidské stíny, ten, jehož stín nemá hlavu, do roka zemře. To, co viděl, mu zježilo chlupy na celém těle...

Emilka, Ivana Fajnorová

To sladké na jazyku se postupně rozplývá do zapomnění a mé chuťové pohárky začíná opanovávat hořkost, které se ne a ne zbavit. Asi nejzásadnější problém jsem měl s počtem stránek. Jelikož se autorka věnovala dějinným událostem jen velice okrajově a jejím hlavním zájmem bylo zaměření se na popis „obyčejnosti“, brzy se tak opravdu stalo a vše bylo tak nějak obyčejné. Zkrátka kouzlo se vytratilo pryč a kniha by snesla stránkovou odtučňovací kúru jako sůl.

Bezvýchodný závěr

Bez silné dějové linky Emilce postupně dochází dech a i když jsem častokrát zažíval silnou emoční odezvu a soucítil s hlavní postavou, nestačilo to k tomu, aby mě to udrželo ve střehu, tudíž se nedostavila potřeba hluboce se ponořit do příběhu a nechat si čas protékat mezi prsty.

Celé to dnes uzavřu myšlenkou, nad jejíž ironickou příchutí si musím povzdechnout. Autorka se ve svém Poděkování zmiňuje o tom, že první polovinu románu napsala bez příslibu vydání, a poté co dostala od nakladatelství „zelenou“, padla na ni tíha závazku a podle mého drzého mínění počáteční lehkost nahradila zodpovědnost, kterou za dopsání knihy nabyla. Pravdu se asi nikdy nedozvíme, ale výsledek si koneckonců můžete ověřit sami, třeba zrovna vám padne Emilka do oka více než mojí všetečné maličkosti. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.

Hodnocení: 62 %