Držitelka Nobelovy ceny dokazuje, že každé písmenko jejího nejnovějšího románu stojí za to|RECENZE

O kategorii horor máme většina z nás velmi jasnou představu. Buďto se jedná o příšerný krvák, kde orgány a tělní tekutiny lítají na několik metrů, nebo je to hrůzyplný příběh ze záhrobí plný duchů a nevysvětlitelných úkazů. V románu Tokarczukové lze nalézt vlastně od každého trošku. Čtenář se nicméně musí velmi pracně prokousat prvními třemi čtvrtinami plnými rozhovorů nemocných mužů, kteří debatují o tom, zda žena má či nemá duši či zda je vlastně vůbec, kromě rození dětí, k něčemu dobrá.

Ač se sama Tokarczuková považuje za feministku, v její knize nepromluví jediná žena. O ženách je nicméně velmi často diskutováno skupinkou zmíněných mužů, kteří mají téměř všichni velmi misogynské názory. Tyto názory jsou parafrázemi textů od slavných autorů, které jsou ve světě považovány za kanonické.

Kromě polemik o ženách se však v knize vyskytuje i mnoho zajímavých, řekla bych dokonce nadčasových, myšlenek. Jedna z nich mě natolik zaujala, že se o ni s vámi musím podělit.

…každý z nás dosáhne určité hranice svých možností a od té chvíle se přestane vyvíjet. V tom spočívá stáří, je to neschopnost se změnit. Zastavíme se na své cestě. Někomu se to stane v polovině života, jinému hned po odchodu ze školy. Jiní, ale jen velmi vzácně, se vyvíjejí až do vysokého věku, vlastně až do samotné smrti.

Abych autorce nekřivdila, je pravdou, že hororovou atmosféru buduje již od samotného začátku. Už jen fakt, že se celý román odehrává v horských lázních Görbersdorf, v nichž se léčí pacienti nakažení tuberkulózou, kde jsou každodenně konfrontováni se smrtí a svou vlastní smrtelností. Samotný Göebersdorf také nepůsobí úplně vlídným dojmem. Během podzimu je neustále pokrytý mlhou a všudypřítomná vlhkost navozuje neustálý pocit chladu. Kromě toho se v okolí dějí podivné nevysvětlitelné věci.

Velmi zajímavý a současně mírně hrůzu budící je i vypravěč (nebo vypravěči?), který nás provází příběhem. Zdá se, že příběh vyprávějí jacísi „oni“ respektive „my“, kteří všechno pozorují svýma vševidoucíma očima…

Hlavní postavou je polský student Mieczyslaw Wojnicz, jenž v první kapitole přijíždí vlakem na svůj ozdravný pobyt. Zde potkává rozmanitou směsici národností, náboženství i myšlenkových směrů v podobě ostatních pacientů. Protože je rok 1913, nemá Wojnicz, kromě docházení na léčebné procedury a rozmlouvání s ostatními pány, co na práci, oddává se často přemýšlení o své minulosti, zejména o svém dětství. Prostřednictvím těchto vzpomínek se nám postupně skládá jeho životní příběh a odhalují se nám tajemství, která se snaží za každou cenu skrýt před světem.

Ty pravé obrátky nabere příběh až v posledních dvou kapitolách, kde pozorný čtenář pochopí, že každé jedno písmenko tohoto románu má svůj smysl a vše směřuje až do tohoto bodu, do velmi nečekaného, avšak poměrně uspokojivého rozuzlení.

Empusion nelze doporučit každému. Milovníkům literatury a filozofie, případně této svérázné polské autorky, udělá kniha velmi dobře, a pravděpodobně se ke knize jednou vrátí, aby v ní nalezli další ze skrytých vrstev, které do knihy Olga Tokarczuková tak umně zapracovala.