RECENZE: Kill Creek

Zůstal jediný strom, starý křivý buk vysoký asi dvanáct metrů, který rostl hned napravo od předních schodů. Rýhy na jeho zkrouceném kmeni připomínaly paže stažené z kůže, s odhalenými svaly, dávno mrtvé větve se zdvíhaly k nebi jako pařáty stižené artritidou…Její tělo pověsili na jedné z těch větví…

Čtyři slavní hororoví spisovatelé dostanou od známého internetového magnáta Justina Wainwrighta pozvánku na interview, které má proběhnout o Halloweenu, a to v přímém přenosu. Mají se dostavit do starého, strašidelnými legendami opředeného domu Kill Creek na kansaském venkově, a strávit tam jednu noc. Za tragických okolností zde v minulosti zemřelo několik lidí - jak příznačné!

I když všichni čtyři autoři píší stejný žánr, dalo by se říci, že nemůže být rozdílnějších osobností. Každý z nich má svůj vlastní styl – Sebastian Cole je stárnoucí muž, který se svými, dnes již klasickými horory, stal vzorem pro nejednoho začínajícího autora.

O generaci mladší Sam McGarver, byl jedním z nich, a i on si svým čtivým a umírněným stylem postupně získal množství čtenářů.

Dalším z pozvaných je v Boha věřící Daniel Slaughter (podívejte se do slovníku, co to slovo znamená). Mezi teenagery je více než oblíbený svými krátkými paperbackovými horory s náboženskou tematikou.

A nakonec tu máme neméně úspěšnou, krásnou, chladnou a extravagantní spisovatelku T.C. Moorovou. Její opravdu drsné, vulgární a zvrhlé horory nemají svým stylem konkurenci. Ostatně jako sama Moorová.

Všichni čtyři si procházejí jakýmsi tvůrčím blokem a zdá se, jako kdyby upadali v zapomnění. Někteří z nich mají navíc své osobní problémy. Snad i proto, po krátkém váhání, neodmítne pozvání ani jeden z nich. Vždyť co se asi tak může stát? Jedna noc ve „strašidelném“ domě vyvolává spíše úsměv, a díky oblíbenosti Wainwrightova on-line pořadu, který má statisíce sledovatelů, jim příležitost získat zpět svou popularitu, může jenom pomoci. Kdyby jen bývali věděli, jak hluboce se mýlí…

„Slavní už jsme,“ namítl Sebastian poněkud upjatě. Wainwright přikývl. „Ano, pane, to jste. Pro určitou generaci. Co se ale stane, až na vás zapomene?“ Pohlédl na Daniela Slaughtera. „Nebo vás přeroste?“ Na Moorovou. „Nepochopí vás?“ Na Sama. „Nebo to s vámi vzdá?“ Rozhostilo se tíživé ticho. Nikdo nechtěl potvrdit, že se Wainwright trefil přímo do černého

Naše čtveřice, v doprovodu Justina a jeho přítelkyně, kameramanky Kate, se tedy ocitnou v Kill Creek – v domě, jejímiž posledními majitelkami byly záhadné sestry-dvojčata Rachel a Rebecca Finchovy. Vše v něm, dle jejich poslední vůle, zůstalo přesně tak, jak to opustily – včetně zazděných dveří do pokoje ve druhém patře…

Interview proběhne, i když trochu rozpačitě, bez větších problémů a všichni, každý ve svém pokoji, stráví v domě noc. Nic extra zvláštního se nestane, jak byste čekali. Možná jen…zdá se, jako kdyby dům dýchal, podivně šeptal, a vydával ze sebe jakési těžko identifikovatelné, s historií domu spjaté zlo. Někteří to přičítají své bujné fantazii, jiní zase rozhozené psychice, vlastním démonům či zkrátka jen špatné náladě.

Ráno skupina nedočkavě dům opustí, a s úlevou se vrací do svých bezpečných a pohodlných domovů. Netuší však, že si něco odvážejí s sebou. Něco, co za dlouhých, nesnesitelně trýznivých šest měsíců, bude důvodem se do Kill Creek znovu vrátit. A teprve tehdy události naberou ten pravý spád.

Dorazilo to k němu jako záblesk světla, zbytek slunečního svitu končícího dne odraženého od kovu. Ten výjev byl příliš matoucí na to, aby ho dovedl vstřebat. Mihnutí svítilny? Hvězda? Mince? Možností, neprotříděných rozumem, byla celá řada. Pak nastoupil instinkt, v obličeji mu škublo a on zvedl ruku, aby blížící se předmět zastavil. Náraz uslyšel dřív, než ho pocítil: odporně tupé zadunění, jako když se rozpoltí dýně. Pod silou úderu zavrávoral zpátky, prohnilá prkna pod ním nesouhlasně zasténala. Jazykem zběsile olizoval něco, co se mu zaklínilo mezi zuby, vlastně to vězelo přímo v nich, kovový předmět, chladný a na kraji ostrý. V ústech měl vlhko, až příliš vlhko – plnila mu je prýštící tekutina. Krev.

Po přečtení první půlky této čtyř set šedesáti čtyř stránkové knihy, budete tak trochu ukolébáni. Řeknete si „jo, jako horor to docela ujde“. O to horší pro vás ovšem bude zbytek. Vůbec na to nebudete připraveni. Všechny zmíněné diametrálně odlišné hororové varianty se budou buď neskutečným tempem střídat jedna přes druhou, anebo se místy spojí dohromady, a o to budou intenzivnější.

Hrdinové příběhu se ze všech svých sil zapojí do veškerého dění, které začne svištět jako na tobogánu, a vy si už ani trochu nebudete jisti, co se odehrává jen v jejich hlavách, a co je doopravdy. Po určitém zklidnění a úlevě v závěru, pak přijde definitivní konec, naprosto šokující a hrůzostrašný už jen tím, že k němu vůbec dojde. Já osobně jsem si takový ani ve snu nepředstavovala. Bohužel, nic jiného než se s ním smířit, mi nezbylo.

Je vidět, že autor Scott Thomas je hlavní profesí scénárista – tohle by byl totiž film, jako dělaný – pokud je ryzí horor vaším šálkem čaje. Že krev poteče proudem a ostří různých pracovních nástrojů budou létat vzduchem, je už každému asi jasné, ale to by v mém hodnocení bylo trochu málo. Scott Thomas má totiž nepopiratelný talent perfektně popsat jak prostředí a jeho atmosféru – a že je skutečně co popisovat! – tak i dokonale propracovat postavy a jejich charaktery.

Jeho velice vyzrálý a chvílemi až básnický styl, skvělé výrazové prostředky, udivující slovní a větná spojení, činí celkový dojem tak působivým, že si v ději ani nevšimnete několika drobounkých nesrovnatelností. A pokud přece jenom ano, bude vám to jedno. Scott Thomas si za svůj Kill Creek nominaci na Stokerovu cenu a titul Top horor 2017, udělený čtenářským výborem Americké knihovnické asociace (ALA), bez debat plně zaslouží. Pusťte se tedy rychle do čtení – čeká vás totiž nezapomenutelný zážitek!

Hodnocení: 99 %