RECENZE: Listopád (A. Mornštajnová)

Alena Mornštajnová se začala českým čtenářům spojovat neodmyslitelně s titulem Hana, který chvíli ovládl naši knižní scénu a upekl nové Bábovky, které však stěžejně voněly historií a přinesly prokreslené, skvěle uchopené, ženské postavy. Fascinovaně jsme sdíleli osudy hlavních hrdinek, které nás zajímají, jsou generačně vystavěné a chvíli s námi žijí i po dočtení.

Jako jedna z mála jsem se však přihlásila k té skupině, která si mnohem víc zamilovala román Tiché roky, v nichž mě uchvátila stěžejně komorní atmosféra. Na malém prostoru se postavy s lehkostí, a tak nějak mimochodem, prolnuly s dějinami, celospolečenským systémem, utlačováním, mlčením a zamlčováním.

Během posledního rozhovoru s autorkou, v listopadu roku 2019, mi ona sama prozradila, že na něčem začíná pomalu pracovat a obává se, zda si neukrojila příliš tlustý krajíc. A nyní jej konečně můžeme ochutnat, vychází Listopád.

Hned v úvodu dostává čtenář otázku: Co by se stalo, kdyby události listopadu 1989 nedopadly tak, jak dopadly? A tato otázka může chvíli samovolně vzbudit pochybnost, neboť nic není v naší současné svobodné společnosti zakořeněno tak silně a samozřejmě, jako právě Sametová revoluce. Možná v tu chvíli ve mně vzrostla také obava, kam se bude příběh vyvíjet a zda budu schopna přistoupit na vystavění fikčního světa, kterému nechci věřit a vlastně si jej ani představovat. Podprahově také přichází lehké zaváhání, zda a proč se do takového světa vydávat, jaký rezonanční prostor má ve čtenáři, v člověku, žijícím v současném světě, vzbudit. Ostatně samotné demonstrace jistě nebyly důvodem, že padla železná opona, byla to neudržitelnost samotného systému, ekonomický propad a absolutní nemožnost mít u moci diktaturu, která již není mocná.

Alena Mornštajnová však nevede se čtenářem polemiku, jak pádné argumenty předložit, aby uvěřil, že by to šlo. Nejde o to, zda by to šlo, ale o to, jaký osobní příběh by si lidé uvnitř takovéto společnosti nesli. A jak víme, v tom je autorčina síla a um. V uvěřitelných postavách, v silných osudech, ve vystavení prostředí, v orientaci čtenáře dějem, v dokonalé pravidelnosti příběhu. A jinak tomu nebude ani v Listopádu.

Příběh

Dějem nás provází dvě hlavní hrdinky, nositelky příběhu, které se ve vyprávění střídají, jsou zasazeny na časové ose do přesných let, a rozplétáme postupně jejich nelehké osudy, které se v samotném závěru prolínají. Marie, zvaná Maja, je pro nás listopadovou ženou, představitelkou kontrarevoluce, bojovnicí za svobodu, která však nepřichází, snahy o převrat jsou potlačeny armádou a všichni odbojáři končí ve vězení, stejně tak Maja. Přichází tak o manžela i své dvě děti, kterým se pobyt u prarodičů prodlouží na neurčito.

Druhá vypravěčka, Magdaléna, zvaná Magda, je umístěna do ,,ozdravovny“ pro děti, kterých se rodiče údajně dobrovolně vzdali, a nechtělo se jim o ně postarat. Nemusí však smutnit, postará se o ně nová matka, kterou představuje stát. Jejich pobyt tady připomíná dystopické romány, antiutopické vyprávění, prostor ústavu odložených dětí je zcela autonomním světem uvnitř celého příběhu. Platí zde přísná pravidla, která mají tyto nezralé a dětské naivní bytosti zbavit individuality, názoru na společnost, a vštípit jim hesla, která budou razit, stanou se elitou, nositeli jediného platného řádu – socialismu v plné síle a platnosti.

Samotná společnost, dějiny, které se píší jinak, než je známe, velmi šablonovitě popisují totalitu, tu z dávných dob, jak ji reprezentovali osobnosti vůdců, diktátorů a samozvaných vládců minulého století. Svět, ve kterém je svoboda neexistující a prázdný pojem, kde je lidem systematicky vštěpována lživá pravda o tom, co je správné, a kdo tomu nevěří, jde z kola ven. Vzhledem k faktu, že je více než pravděpodobné, že by těchto odpůrců bylo po roce 1989 nespočet, jsou věznice plné, přeplněné a lidem jsou nakonec zkracovány tresty, aby se politicky nepohodlní měli kam umístit.

Společenský chod a tempo života diktuje armáda, ozbrojené složky, neplatí volnost pohybu a přestože je doba milénia digitalizovaná stejně, jak ji známe, lidé mají přístup jen na e-mail a počítač není samozřejmá výbava domácností. Tato šablonovitost není až tak překvapivá a nepřináší nic zásadně nového, zajímavější se tak jeví svět samotné ozdravovny, kde se zajímavě, komorně a čitelně utváří elita národa, dodržující pět zásadních bodů, které opakuje každé ráno při nástupu na rozcvičku.

Verdikt

Nedokážu přesně říci, zda bych tento román zařadila k dystopii, byť píše alternativní verzi dějin, které se neudály. Mnohé pasáže nápadně připomínají současné polemiky o svobodě a někdy až zamrazí při pocitu, že ona omezení nyní žijeme v pandemickém světě. Jedná se však o celosvětový problém, nedělí nás tlustá čára, nechladí nás studená válka, jsme zasaženi jinak. Byť i toto jinak nahrává těm, kteří prahnou po moci, po pocitu sebe sama na výsluní. Nicméně se stále jedná o historický román, který reflektuje dobu komunismu, avšak v hyperbole, přitaženou za vlasy natolik, až nás tahá, dusí, bolí při každé větě.

Jaké by to bylo, kdyby to bylo ještě horší, než známe? Kam by to došlo, kdyby se to nezastavilo včas? A to jsou samy o sobě velice zajímavé otázky, které minimálně stojí za zastavení a věnování své čtenářské pozornosti jedné ze současně nejčtenějších českých autorek, která se odvážně rozhodla je v subjektivním a autentickém pojetí zodpovědět.

Hodnocení: 70 %