Můj bratr – kniha, ke které by se měla povinně přibalovat antidepresiva | RECENZE

Rodná hrouda v závoji stínů

Je bezčasí, mrzne jako když praští a skrz hustou chumelenici jde vidět sotva na pár metrů. Jana se vrací domů, na rodinný statek v zapomenuté švédské vesnici. Už bylo líp, ale taky bejvalo i mnohem hůř. Důvodů k úsměvu moc není. Poté, co dorazí domů zjistí, že statek je v rozkladu, bratr se vcelku úspěšně upíjí k smrti a staronové myšlenky se derou na povrch.

Její dětství bylo kruté, otec byl ještě krutější. Jana se pomalu prochází rodnou vesnicí a potichu uvažuje, co dál. Začíná si hledat práci a v mezičase si najde milence, který je nebezpečný a přátelí se alkoholem stejně, jako každý druhý obyvatel téhle zatracené díry. A když už jsme u těch skvělých zpráv, místní běhna Maria je mrtvá a podezření padá na jejího povedeného bratra. Tenhle návrat domů bude ještě zajímavý.

Na talíři se sladkým krémem seděly mouchy. Na malém talířku se potilo pár chlebíčků se sýrem. Páchl tam smutek. Cítila jsem ho už na prahu...

Můj bratr

Jirka ve spárech krutého severu

Tak co, přátelé, jde na vás z mého psaní depka? Pak je všechno v pořádku a vy jste správně naladěni na zbytek recenze. Sebevraždu odložíme stranou a ještě chvilku zůstaneme naživu, přece jen jsem ještě nedopsal. Na úplném konci knihy je fotografie autorky a ten její výraz dokonale vystihuje náladu, do které jsem se při čtení velice rychle dostal, a nepřešla mě, dokud jsem to celé nedolouskal až do konce a nešel si nalít sklenku bourbonu na tři prsty. Karin Smirnoff je opravdu číslo.

Začněme prapodivně zvolenou formou textu. Vyžíváte se v bezchybné gramatice? Zapomeňte na tuhle knížku a ihned ji vyhoďte z košíku! Autorka rezignovala na používání přímé řeči, čárek mezi větami a jména a příjmení píše bez mezer ( což je u švédských jmen vyloženě lahůdka ). Přiznám se, že leccos jsem musel číst dvakrát, abych se zorientoval. Tyhle všechny podivnosti ale autorce mile rád odpustím, protože to (kupodivu) požitek ze čtení nekazí a spíš to odkazuje k jakési autenticitě a potřeby rebelie. Pokud právě koulíte očima, tak prosím v klidu dokoulejte, zatněte zuby a zkuste to vydržet, je velká šance, že nebudete litovat.

 Stála jsem v johnově salonu v louži své moči a neslyšela co říká. Teplo tekutiny pod mými chodidly brzo vyprchalo.
Neslyšela jsem ho když říkal že by mi nikdy neublížil a že se nemusím bát...

V koncích

Je to syrové, drsné, nesmlouvavé a pochmurné. Dlouho jsem nic tak pochmurného a negativně laděného nečetl. Nečekejte, že by v téhle knížce svítilo sluníčko, to ani náhodou. Působí hodně originálně a já si originálních počinů umím považovat. Připadám si lehce perverzně, ale musím přiznat, že mi to sedlo. Navzdory tomu, že se jedná o první díl trilogie, se autorce povedlo uzavřít jakýsi základní rámec příběhu, místo toho, aby usekla nějakým obřím cliffhangerem, po kterém bych měl chuť vyskočit z okna (což by mělo pramalý účinek, protože bydlím v přízemí, takže bych musel skočit opakovaně, abych si alespoň zlomil nohu). Takže vy všichni, kdo tohle krásné psaní čtěte, doufám, že už máte objednaný svůj výtisk, protože já nutně potřebuju, aby vyšel i zbytek série.