Paoliniho Murtagh je nejdospělejším a překvapivě temným románem dračí série | RECENZE

Trochu jsem se bál. Bál jsem se, že si nevybavím předešlé události a budu se v ději ztrácet. Přece jen, ačkoli jsem ságu četl několikrát, nějaký ten pátek už tomu bude. Tady je nutné podotknout, že Murtagh není tak docela plnohodnotným pátým dílem, ačkoli se odehrává nějakou dobu po událostech na konci Inheritance. Dal by se spíš brát jako takový spin-off.

Fanoušci Eragona čekali dlouho. Po povídkách, z nichž jedna je vlastně takovým „trailerem“ na Murtagha, a krásném ilustrovaném vydání Eragona jsme se tak konečně dočkali. Murtagh v angličtině vyšel příhodně na dvacáté výročí od vydání první knihy z cyklu. A že to stojí za to! Novinka totiž funguje hned ve dvou hlavních rovinách. Jednak je skvělým sólovým dobrodružstvím a vedlejším příběhem nečernobílé postavy, která si rozhodně „svou“ knihu zasloužila a oproti Eragonovi je možná v některých ohledech i čtenářsky poutavější. A jednak představuje nové zlo, kterému je třeba čelit, a připravuje tak půdu pro plnokrevné (a nejspíš ne jedno) pokračování, které má autor v plánu. Tedy podle toho, co píše v doslovu.

Murtagh

Většinu času jde o dobrodružný fantasy román, složený z několika epizodek na pozadí jednoho velkého pátrání po původu záhadné čarodějnice jménem Bachel a jejích věrných přisluhovačů, kteří si říkají Snílci. Murtagh s Trnem postupně zjišťují, že jde o nebezpečí s mnohem hlubšími kořeny, než by se mohlo zdát. Kromě zmíněných vedlejších příběhů, které pátrání po hrozbě rámují, se nám dostává i bližšího pohledu na události, které jsou zmíněné v hlavním příběhu ságy. Murtaghovy vzpomínky na život na Galbatorixově dvoře i králův zhoubný vliv jak na něj, tak později na Trna vrhají nové světlo na to, čím vším si Eragonův nevlastní bratr musel projít. A taky jaké šrámy na duši i na těle si s sebou jezdec a jeho rudý drak nesou.

Murtagh je román mnohem temnější a dospělejší, než by se na první pohled mohlo zdát, a hlavně ve své druhé polovině se ukazuje být něčím docela jiným, než by čtenáři mohli očekávat. Snad neprozradím moc, když dodám, že peklo, kterým si hrdinové dosud prošli, nemuselo mít se skonem šíleného krále zdaleka konce.

V záplavě současných moderních romantasy, v nichž jsou často i naprosto zbytečné erotické scény, působí nový přírůstek do světa dračích jezdců jako zjevení. Maličký SPOILER: Scéna, kde na sebe dvě zamilované postavy jen hledí a plně jim dochází, co jedna k druhé cítí (a to se vší vahou předešlých událostí a citů), má v sobě mnohem víc náboje a napětí než desítky stran žhavé erotiky. I tady Paolini dokazuje, jak dobrým spisovatelem je v momentě, kdy pouhými náznaky dokáže říct tolik…

V úvodu zmiňované sci-fi knihy jsem si užil a líbilo se mi číst oblíbeného autora v odlišné poloze. Ale co naplat, ve skrytu duše jsem stále doufal v onen pomyslný návrat ke kořenům. V době čtení Fraktálního šumu jsem rozhodně nečekal, že k němu dojde tak brzy. Tedy brzy, od vydání Inheritance uběhlo víc než deset let. Přesto Murtagh vznikl během docela krátké doby. To, jak rychle tenhle více než šestisetstránkový špalík vykrystalizoval (a původně na základě jednoho příspěvku na sociálních sítích) svědčí o tom, že už se stýskalo i samotnému spisovateli. A na výsledku je to znát. Snad mu tohle tempo vydrží. Protože další knize bych se nebránil podstatně dříve než v rozmezí další dekády.

Verdikt

Je to nejdrsnější a nejdospělejší kniha z Alagaesie. Kniha, jež odráží nejen odlišnost hlavního hrdiny, ale i cestu, kterou Christopher Paolini od vydání Eragona ušel. Murtagh je více než vítaným návratem do světa populární fantasy série. Oproti sborníku Poutník, čarodějnice a červ, který působil spíš jako nepotřebný bonus, je tento silný román přesně tím rozšířením fikčního světa, v jaký fanoušci doufali. Christopher Paolini se v něm po sci-fi odbočkách vrací v plné formě a působí to tak, že ho psaní opravdu bavilo.

Vrací se ke starým známým zase o něco starší a zkušenější, ale stále neztratil nic ze svého spisovatelského umu, jehož základem je prostě vyprávět dobrý příběh. Dílo pečlivě připravuje podhoubí pro příští velké události, dokresluje jednu z nejlepších Paoliniho postav, a mnohé dřívější události ukazuje z trošku jiného úhlu pohledu. Zároveň ale nezapomíná na to nejdůležitější: bavit i svého čtenáře. Nutno dodat, že ačkoli je rozhodně lepší znát předchozí dění, dovedu si představit, že knihu by si mohl přečíst i někdo ságou nepolíbený, což je rozhodně plus. Nelze než román doporučit nejen všem fanouškům Odkazu Dračích jezdců, ale i těm, kdo mají rádi dobré fantasy.