RECENZE: Nebe – spojeni osudem a bolestí

Uprostřed hlubokých nocí jsem často plakal. Ne z nějakého konkrétního důvodu, spíš mi slzy samy od sebe prýštily z očí, jako bych se potil. Nedokázal jsem je kontrolovat...

Nehledali, přesto našli

Den co den chodí do školy s terčem na zádech a zažívají posměch a pohrdání. Neznají se, přesto oba trpí stejným dílem. Je vůbec ještě nějaký druh bolesti, který nepoznali? Může to psychické týrání být ještě horší? Když si jednoho rána sedne Šilhavec do své lavice a objeví dopis od spolužačky Kodžimové, jeho černobílý svět se malinko prozáří barvami. Z krátkých sdělení se stává delší a delší psaní, než se nadějí, dojde na společnou schůzku. Rozumí si, mají si co říct. Pomůže jim vznikající přáteství překonat nesnáze? Bude snazší čelit šikaně, když na to nebudou sami? Možná, že naděje existuje i pro Šilhavce a Kodžimovou.

Musím věřit, že existuje bůh, který to všechno, co se děje, vidí. Přijde čas a bude po všem a pak pochopíme smysl veškerý bolesti a všeho, čím jsme prošli a co jsme překonali...

Těžký úkol

Věděl jsem, že psát tyhle řádky nebude lehké. Oddaloval jsem to, i když mi bylo jasné, že tomu neuteču. Nastal čas vám to všechno vypovědět. Po přečtení anotace jsem měl velice jasnou představu, jak bude asi příběh o šikaně vypadat. Mé vize dokonalého a znalého knihomola se samozřejmě nevyplnily a autorka mi zpřístupnila v rámci tématu dimenze, o kterých jsem neměl ani pramalé tušení, že by mohly existovat. Jistojistě jsou stránky plné svědectví o šikanování na několik způsobů, ale jak příběh pokračuje, brzy začne skrz papír prosvítat poměrně oslňující filozofická linka. Na problém je nahlíženo různými úhly a mně nezbývá nic jiného, než se drbat na hlavě. Má dokonalost a znalost zmizela někde ve větru bolestivých myšlenek.

Je to opravdu krásná kniha. Možná to zní nepatřičně, ale byla nutnost to poznamenat. Měl jsem strach. Strašně jsem se o Šilhavce i Kodžimovou bál. Jak můžou dopadnout hrdinové, jež jsou v kolektivu tak bezvýznamní, že jim nikdo ani jednou neřekne křestním jménem? Pomalu jsem se utápěl v kapitolách, abych následně prožil malé probuzení z letargie. Jeden z okamžiků, který na mě zapůsobil, nastal při dialogu mezi Šilhavcem a Momosem. V této chvíli byla filozofická linka příběhu na svém vrcholu a nutila mě k vážnému zamyšlení nad bytím a nebytím.

Kdykoliv jsem ji sledoval ve třídě, cítil jsem bolest v srdci, ale nemohl jsem s tím nic dělat, jenom tiše trpět...

Čas na oddych

Zase jednou duševní výplach s Odeonkou, který budu pár dní rozdýchávat. Možná že bude úlevné vám knihu doporučit, abych se to břímě malinko rozložilo. Pokud vás mé dnešní psaní postavilo chmurám tváří v tvář, pak nezoufejte, příště to bude veselejší. A možná že vás chci jen uchlácholit. Snažte se užívat života a zkuste poznat Nebe. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.