Někdo z nás – z rodinné idylky k domácímu psychothrilleru snadno a rychle | RECENZE

Po přečtení anotace a prvních pár stránek knihy jsem se nemohla ubránit srovnání s románem Jablka ze stromu nepadají od Liane Moriarty, kterou jsem četla nedávno. Hlavní témata knih, pokud to velmi zjednoduším, jsou prakticky totožná: jeden ztracený rodič a kupa sourozenců, která řeší, co s tím. Hned tady jsem ale poněkud narazila ve svém očekávání, protože Moriarty, jakožto zasloužilá bestsellerová autorka, nastavila laťku tak vysoko, že o ni mladá začínající česká autorka neměla šanci ani zavadit vyčesaným drdolem. Teď to zní možná trošku přísně, ale neodpustím si poznamenat, že pokud má kniha slabý začátek, vystavuje se autor či autorka riziku, že ji čtenář zkrátka odloží a nedostane se k tomu vymazlenému šťavnatému jádru i velmi silnému konci. Je samozřejmě potřeba čtenáře nejprve trochu zasvětit do situace a představit mu hlavní postavy, jenže je taky potřeba, aby u toho čtenáři nešly oči šejdrem.

Jasně, představit pět sourozenců s jejich rodinami a zároveň zaznamenat nějakou jejich dynamiku mezi sebou, ideálně nějak ve zkratce, je celkem výzva. Tady se to bohužel moc nepovedlo a já jsem se opravdu celou první část knihy bála, že takový bude i zbytek. Naštěstí nebyl a následující části knihy nabraly úplně jiný spád. Skoro mě až napadlo, že byly napsané ještě před první částí a tu nešťastnou první část autorka přilepila až posléze, aby měl čtenář nějaký úvodní kontext.

Někdo z nás

Budiž to autorce odpuštěno, protože dál se mi četlo jedna radost (pokud to tedy není trochu divné vzhledem k tématu). Najednou drama střídalo další drama a čtení hezky plynulo bez výraznějších zaškobrtnutí. Co bych chtěla vypíchnout, je autorčina schopnost mystifikace čtenáře až do úplného konce, kdy už jste tipovali na vraha úplně všechny, včetně psa a zahradníka, aby vám to nakonec došlo až těsně před samotným odhalením.

Nepříjemné ticho pokračovalo. I když se téma k hovoru přímo nabízelo, všichni dál mlčeli. Každý z nich věděl, co visí ve vzduchu, ale nikdo se neodvažoval otevřít pusu a říct to nahlas – jako by věřili, že pokud budou zticha, pokud vydrží mlčet dostatečně dlouho, jejich problém se jako zázrakem rozplyne. Nakonec to byl Richard, kdo se rozhodl přerušit rozpačité mlčení jako první: „Co to kurva bylo?“

Verdikt

Moc bych chtěla ocenit samotný konec, kdy nešlo ani tak o to finální nalezení vraha či motivu a podobných podružností, ale o rodinu Herelových jako takovou a v konečném důsledku o každou takovou rodinu. Nutně vás musí napadnout, jak by asi dopadla vaše „dokonalá“ rodina tváří v tvář takovéto zkoušce? Nezbývá jen doufat, že se to nikdo z nás čtenářů nikdy nedozví.

Kristýna Trpková je nadějná začínající autorka, a takové je třeba podpořit. Doporučuji tuto její knihu ke čtení s varováním, že obsahuje explicitní popisy brutálního domácího násilí, kromě toho ale také zpracovává zajímavý námět a nabízí ne úplně tradiční konec, který donutí k zamyšlení.