RECENZE: Posedlé dítě

Ač se jedná již o třetí knihu s Norou Sandovou, já jsem se s všetečnou novinářkou prostřednictvím Posedlého dítěte setkala poprvé. Vzhledem k tomu, že autorka neodkazuje na případy z knih minulých, troufám si tvrdit, že každou z jejích knih lze číst samostatně.

O autorce

V případě knih Lone Theilsové mi je sympatické, že autorka přímo čerpá ze svých vlastních zkušeností s korespondenty ve Velké Británii a do svých knih často zapracovává případy, které mají základ v reálných událostech. Též hlavní hrdinka se autorce až nápadně podobá. Obě jsou původem Dánky, jež pracují jako zahraniční korespondentky ve Velké Británii pro dánský deník a obě se ve volném čase věnují kickboxu.

Příběh

Hlavní téma knihy je poměrně neobvyklé, nicméně velmi zajímavé. Autorka se v knize zabývá nigerijskou náboženskou skupinou a částečně se dotkne i některých nigerijských zvyklostí a pověr, které souvisejí s černou magií a rituálními oběťmi dětí. Nejedná se ovšem o žádný prvoplánový krvák, ve kterém by se dala mrtvá těla počítat na desítky či stovky. Autorka zároveň čtenáře konfrontuje s dánskou a ruskou kulturou, především tedy s ruskou mafií.

Čtenář sleduje příběh z pohledu investigativní novinářky Nory, která touží dělat kvalitní žurnalistiku a zabývat se skutečně důležitými tématy, jejichž vynesení na světlo pomůže otevřít oči nejen policii, ale i celému světu. Její snažení ale mnohdy naráží na tvrdou realitu v podobě jejího nadřízeného nebo nepříliš sdílných vyšetřovatelů.

Recenze

Vzhledem k úspornému rozsahu knihy, autorka nemá prostor na žádné nezáživné úvodní popisy, kterými by čtenáře zasvěcovala do děje a už rovnou v první kapitole se odehrávají poměrně zásadní události. V případě této knihy čtenář tedy nemusí čekat, až se „začte“, kniha má totiž tu sílu vtáhnout čtenáře do děje hned od prvních stránek.

Samozřejmě jako každý hlavní hrdina i Nora řeší své osobní problémy v partnerském a rodinném životě. Líbí se mi ale, že v knize se na ně neklade nijak zásadní důraz a nenarušují tak hlavní zápletku knihy. Není nic horšího, než když se polovinu knihy autor zbytečně babrá v osobním životě nějaké postavy, která má přece na práci daleko důležitější věci, jako třeba vyřešit vraždu.

Kniha je napsaná tak, že se v ní neobjevují žádné „zbytečnosti“, což je pro mě rozhodně vítaná změna. Směle bych Posedlé dítě doporučila každému milovníkovi napínavých detektivně-thrillerových příběhů, protože tato jednohubka se četla opravu sama. Zhruba od poslední třetiny je příběh doslova nabitý akcí, díky čemuž se nebudete moci od čtení odtrhnout.