RECENZE: Pošťák

Na Pošťáka jsem se opravdu hodně těšil. A nutno říci že oprávněně. Jedná se o velice pohnutý a zvraty nabitý příběh, který naplno odhaluje sílu dobře zvoleného poselství a naděje tam, kde naoko žádná nezbyla. Podobně jako u většiny adaptací, i zde je kniha mnohem lepší než v tomto případě průměrný (byť zase ne tak špatný) film. Vyprávění o osudech idealisty Gordona Krantze uprostřed civilizaci pozbývající země, zničené nukleárními válkami a chorobami, si mě získalo od první stránky.

Hlavní hrdina není naivní. Dobře vnímá změny, které se ve světě udály, ale nepřipouští si je. Nese si v sobě silné vzpomínky na minulost, odmítá se podřídit stavu současných věcí. Nechce se stát násilí vyznávajícím divochem (holnistou, jak jsou bojechtiví vrahouni v knize nazýváni), ale ani paběrkujícím farmářem v jedné z mnoha osad. Cestuje tedy jakožto potulný herec. Vše se změní, když Gordon nalezne ostatky, oblečené v poštovní uniformě. Stává se poslem dobrých zpráv. Jakýmsi ztělesněním krásné minulosti, kterou se jeho prostřednictvím daří oživit. A vlastně vůbec nevadí, že pošťákovo poselství o „Obnovených Spojených státech,“ které spolu s obnovováním poštovního spojení mezi osadami začne šířit, v sobě nese lež. Stane se z něj živoucí mýtus, legenda, která svého tvůrce přeroste a začne se naplňovat.

Zhruba tak by se dala shrnout základní premisa příběhu. Totiž že docela obyčejný člověk může dát do pohybu události, které nakonec změní svět a život v něm potenciálně k lepšímu. Přimíchejme k tomu umělou inteligenci, která tu opravdu může sloužit snu o obnovení prosperity lidstva a máme výborný základ silného díla. V kontrastu se všemi neutěšenými vizemi naší budoucnosti, na jaké jsme ve sci-fi zvyklí, se tato liší tím, že i přes všechny hrůzy a drsnost vyobrazovaného světa poukazuje na to, že dokud žijí lidé s ideály je přesahujícími, a vůbec – dokud žijí lidé, může se vše začít pomalu obnovovat. Dá se tedy říci, že kniha jako celek a její vyznění je veskrze pozitivní, jakkoli se to může zdát v rozporu s drsnou a temnou postapokalyptickou tematikou.

Finále příběhu dává na roveň vznik různých zrůdných ideologií a zároveň vyzdvihuje individualismus a demokracii. Víru v instituce, lidství a člověka. Stojí také za zmínku velmi výrazná úloha něžného pohlaví v celém dění, která se rovněž naplno projeví v závěru. Jakkoli se v průběhu knihy zdá, že jsou ženy jaksi odstrčeny na vedlejší kolej, opak je ve finále pravdou. Více bez výraznějších spoilerů prozradit nelze. Gordon pak slouží jako výborná sonda do toho, jak se „svět hnul,“ poněvadž v sobě stále nese ideály a vzpomínky na to, jak se žilo před celosvětovou katastrofou. I jeho prostřednictvím se tak vše srovnává se světem bez apokalypsy. Děj knihy v sobě zároveň nese spoustu paralel a narážek na jiné známé příběhy (jmenovitě třeba na Čaroděje ze země Oz), kořenící zejména v západním, americkém povědomí. Přesto se v jeho jádru najde i našinec.

Verdikt

Pošťák je důkazem, že díla se skutečným přesahem do reality prostě nestárnou. Ačkoli je pár detailů lehce omšelých, hlavní poselství knihy má i po několika dekádách od původního vydání stále velkou výpovědní hodnotu. Jedná se o nádherný, smutný, místy mrazivý, ve finále však hřejivý příběh o naději. Spolu s novým úvodním slovem a doslovem autora jde o perlu v knihovničce každého fanouška vědeckofantastické literatury. A vzhledem k tomu, že současnost momentálně moc růžově nevypadá, je právě vyprávění o době, kde je plamen naděje zažehnut tam, kde se zdálo, že už nikdy nevzplane možná potřeba víc, než kdy předtím.

I přes velký a očividný patriotismus a patos je Pošťák jedním z nejlepších postapo sci-fi, jaká kdy budete číst. Byť se třeba hlavní hrdina může zdát jako příliš velký klaďas a některé aspekty mohou působit přinejmenším naivně, je celé téma knihy a rozuzlení napsáno tak bravurně, že prostě nelze než knihu doporučit snad každému, kdo chce v současnosti přijít na lepší myšlenky.

Hodnocení: 80 %