RECENZE: Prokletí Salemu

„Říkám vám, ve městě není živé duše.“ (Bob Dylan)

Stephen King – Mistr hrůzy, nejprodávanější žijící spisovatel ve Spojených státech. Napsal více než čtyřicet knih, podle nichž bylo natočených pětatřicet filmů. Je autorem nejděsivějších hororů, jaké kdy byly napsány. Je také jeden z autorů, kteří mě snad nikdy neomrzí. Od jeho knih se těžko odtrhuje, což v případě románu Prokletí Salemu (Salem´s Lot, 1975), platí dvojnásob. Jedná se o čtvrté vydání této knihy u nás, přičemž letos se o něj postaralo, tak jako o dvě předchozí, nakladatelství BETA Dobrovský. Naprosto skvělý překlad z angličtiny zajistila opět Linda Bartošková. Kniha je vázaná v opravdu děsivě výstižném přebalu a má 464 stran. Ale nebojte se, už na straně 80 budete hrůzou bez sebe. Snad i právě proto se román v minulosti dočkal dvou filmových adaptací. První vznikla v roce 1979, druhá o pětadvacet let později. A můžete se těšit, známý režisér hororů James Wan, tentokrát jako producent, chystá projekt pro další jeho zfilmování. Scénáře se prý ujme vynikající Gary Dauberman:

„Rozhodně jsem za dlouhou, dlouhou dobu neviděl strašidelný upíří film a měl jsem vážně chuť se toho chopit. Je to jedna z mých oblíbených knih. Jedna z oblíbených od Kinga.”

Je rok 1975, indiánské léto, a do malého městečka (jak jinak!) Jerusalem´s Lot se vrací spisovatel Ben Mears. Prožil zde svoje dětství, celkem poklidné, ovšem až do chvíle, kdy poprvé vstoupil do Marstenova domu a něco tam uviděl…. Ben píše knihu, kterou by zde rád dokončil. Pojednává totiž o Jerusalem´s Lotu, kde v roce 1951 vypukl od nedopalku z cigarety velký požár. Proč jej nikdo nehasil? Především však pojednává o Marstenově domě, kde se kdysi dávno odehrály prapodivné věci. Majitel domu se oběsil, když předtím zavraždil svou manželku. Anebo to bylo jinak? A právě to potřebuje Ben zjistit.

Hned v prvních dnech se Ben seznámí se sympatickou mladou dívkou Susan. Jsou spolu rádi, avšak jejich štěstí začnou kazit zvláštní události. Nejprve se v lese ztratí malý chlapec Ralphie. Potom zemře jeho bratr Danny, který byl v lese s ním. Příčina smrti je neznámá a v jejím okamžiku vypadá Danny lépe, než kdykoliv před tím. A stejně tak jsou na tom i všichni ostatní obyvatelé městečka – a není jich málo – kteří začínají mizet, či umírat. A co hůř, ztrácejí se i jejich ostatky. Ti, kteří zůstali, jsou divní – ve dne spí a v noci jsou vzhůru. Ben není sám, kdo se začíná ptát proč a zda příjezd záhadného pana Strakera a ještě záhadnějšího pana Barlowa, nových majitelů Marstenova domu, s tím nemá něco společného. Jeho přátelé, učitel angličtiny Matt, lékař Jimmy, katolický kněz Callahan a zvláštní chlapec Mark, jsou spolu s ním jediní, kteří uvěří neuvěřitelnému. Společně se pustí do šíleného boje. Boje se zlem a temnotou v té nejhorší podobě. V podobě upírů…

„Zvedl kolík a přitiskl ho na její levé ňadro, těsně nad poslední zapnutý knoflík blůzy. Špička jí udělala v mase důlek, cítil, že mu koutek úst začíná škubat v neovladatelném tiku..“

Možná, že zlo už v Jerusalem´s Lot bylo, i když nikoliv nadpřirozené. Téměř každý z jeho obyvatel skrýval svého démona – někdo nezřízeně pil, jiný byl nevěrný, další mlátil své dítě a někteří kradli a podváděli, druzí „jen“ pomlouvali – to vše pod maskou ctihodných občanů. Poznáváte Stephena Kinga? Pokud ano, jistě vás nepřekvapí, že ani závěr, který začíná vlastně už prologem, nebude veselý. Epilog kruh doslova uzavře, ale mezitím, než k tomu dojde, budete mít spoustu času užívat si Kingova vypravěčského mistrovství. Pokaždé mě ohromí jeho umění popsat prostředí. Přesně tak, abyste měli dojem, že tam právě jste. Stejně jako jeho seznamování s protagonisty příběhu. V této knize tvoří každá postava jednu podkapitolu, třeba i krátkou, ale vy si pak o jejím charakteru dokážete udělat dokonalou představu a s napětím dokonce odtušit, co s ní bude dál. V šesté kapitole, mě autor pak okouzlil úplně jinak, než jsem u něj zvyklá. Takhle metaforicky popsaná roční období - jaro a podzim - jsem snad ještě nikdy nečetla! Stephen King, jak vidno, umí také pohladit a ukonejšit... Ale jenom na chvíli, abyste nabrali sil, protože pak přijde to pravé peklo. Drákula se totiž vrátil…do 20. století.

„…Ale podzim, který přichází jako vždy jednoho dne, kdy se láme září, nakopne léto do zrádného zadku a zdrží se chvíli jako starý přítel, po kterém se vám stýskalo. Usadí se, jako se starý přítel usadí do vašeho oblíbeného křesla, vytáhne dýmku, zapálí si a pak zaplní odpoledne vyprávěním o místech, která navštívil, a věcech, které vykonal od doby, kdy jste se viděli naposled…“

Závěrem snad jen dodám, že z okna se po setmění už nedívám tak bezstarostně jako dřív. Také si trochu víc předcházím „úklidové čety“, které se v našem městě pohybují, člověk nikdy neví, a možná ještě úplně neseknu s kouřením, i když jsem už chtěla. Škoda, že se nedozvím, jaké následky budete mít vy, co však vím jistě, že si báječně počtete a budete se krásně bát.