Transfer – O milencích, milenkách a lidech na jedno použití | RECENZE

Objímám Lindu pevně, mám pocit, jako by se mi drolila pod rukama, jako pískovcová skála, jako rampouch na slunci, jako osvícený negativ. Nebo se možná drolím já, těžko říct...

Vzhůru do oblak

Bohužel mi nebylo dáno, přiblížit se k letišti blíže jak na několik stovek metrů, takže to, jak to vypadá uvnitř takového dopravního uzlu, je mi prozatím zapovězeno. Tato kniha sice nepřiblíží atmosféru letištního areálu, nicméně šikovným způsobem představí čtyři zajímavé cestující a dovolí nahlédnout pod pokličku jejich životů. Nebude to nadlouho, stránek je poskrovnu, i přesto je pro čtenáře přichystán intenzivní požitek.

Hned první příběh prozradí, že to bude vyprávění hodně osobního charakteru. Linda se vrací z karu, pohřební hostiny, a při té příležitosti vzpomíná na maminku, život a tak vůbec. Na letišti se dozvídá, že jí sice uletělo letadlo, ale poznává zajímavého muže, kterému se rozhodne otevřít a my tak máme šanci dozvědět se něco o jejích bolestech. V té otevřenosti a osobním přístupu si připadám jako nahý, nemohu se zbavit pocitu, že autorka by neměla nejmenší problém mne prosvítit jako rentgen a nahlédnout bezostyšně rovnou do mé duše a vydolovat sebevětší tajemství.

Je to ten nejhorší pocit. Zažiješ to jako dítě, ale ani jako dospělej to nedokážeš vypovědět, jak je strašný bejt sám jako kdyby tě měla pozřít nějaká tlama temnoty...

Reprodukce a Kerouac

Druhá povídka lehce odstupuje od osobního přístupu a opírá se do kulturních problémů dneška. Jako bonus nám Michael vysvětlí principy reprodukce druhů. Co víc si přát, no ne? Sice úplně přesně nevím, co si o této povídce myslet, stále si ale udržuji nadšení, ale začíná mi být jasné, že postavy v příbězích jsou navzájem propojené. Ne vyloženě napřímo, spíše se jen míjejí. Musím říct, že ta propojenost se mi páčí a jsem připraven vypáčit z knihy druhou polovinu.

Přichází David a s ním i známý osobní přístup. Měl to těžké, chlapec. S tátou si nerozuměl do takové míry, že ho vykopnul z domu. Bylo to hodně špatný, ale alespoň pořádně přičichl k životu a nakonec se vydal pátrat po člověku, který znal osobně jeho hrdinu – Jacka Kerouaca! Říkám si, jestli David toho člověka najde, jestli se někdy udobří s otcem. Chvatně zjišťuji, že jsem toho chlapíka začal mít rád a přeji mu jen to nejlepší. Teď je ale čas hejbnout kostrou a nějak to dnes celé uzavřít.

Jeden z cestujících sáhne do kapsy a ze sametového sáčku vytáhne snubní prsten. Lehce ho vyleští kapesníkem a navleče na prsteníček. Letí přece domů...

Poslední mohykán(ka)

Závěr přichází a s ním i Silva, cestující číslo 4. Tady jsem byl trošičku ztracený. Postarší umělec Robert má svůj harém a jeho součástí je i Silva. Fascinující pohled a ještě více fascinující bylo sledovat její boj s výčitkami, když se svému Robertovi rozhodne zahnout. Zpropadené letiště, jako by nutilo lidi k záletům. Ha ha ha.

A to je dneska všechno, konec, finiš, dámy a pánové. Bianca má styl, který mě bude svádět, vábit a provokovat. Můžu mít vůli pevnou jako kámen a beztak jejím svodům neuniknu. Nutno dodat, že se vlastně ani unikat nesnažím. A co vy, tam na druhé straně obrazovek? Lítáte rádi? Jste nevěrní? Klídek, nemusíte odpovídat. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.