RECENZE: Vrabčák – Nečitelnost záměrů Božích

Jsme koneckonců jen chytří bezocasí primáti, kteří dělají, co umí, ale naše schopnosti jsou omezené. Možná musíme být všichni agnostiky, protože nepochopitelné nelze pochopit...

Co se tam proboha stalo?

Řeknu vám teď, co vím, ale předesílám, že toho moc není. Před čtyřiceti lety se uskutečnila mise pod vedením jezuitského řádu na planetu Rakhat. Naše sny a možná i obavy se potvrdily. Nejsme ve vesmíru sami. Nyní se píše rok 2059 a členové mise na Rakhat jsou mrtví. Zpět na Zemi se podařilo vrátit jedinému přeživšímu, který nám toho zatím nedokázal moc osvětlit. Emilio Sanchez se vydal po Boží stezce na cizí planetu a vrátil se zubožený, pokořený, zlomený na těle i duchu. Co se tam stalo?

Nepohánělo je šílenství, ale matematika věčnosti. Chtěli spasit duše od věčného zatracení, utrpení a opuštění Bohem, chtěli duším zajistit věčnou radost a blízkost Boží...

Poznávací zájezd

Zdá se, že studnice překvapení je nevyčerpatelná a i když se moc snažíte, dno se ne a ne objevit. Když jsem se seznámil, s poměrně stručnou, anotací k Vrabčákovi, tak nějak se mi v hlavě rozsvítila představa příběhu, který mě čeká. Jablko spadlo tak daleko od stromu, že bych na něj nedohlédl snad ani teleskopem.

Mé pocity se rozjely a než jsem se nadál, začal se pode mnou houpat celý svět. Bylo to nepříjemné? Ano! Bylo to naplňující? Jistě! Ocitl jsem se na fotbalovém zápase a fandil oběma týmům zároveň. Příběh byl sci-fi, ale zároveň nebyl. Cestovalo se sice na jinou planetu, téměř rychlostí světla, ale technickými detaily se autorka příliš netrápila. Jak sama řekla velice důvtipně v doslovu, zkrátka nebylo potřeba vysvětlovat něco v době, kdy už to bylo běžnou součástí života a přijímaným faktem. Pokud jste se s chutí rochnili v technických popisnostech Weirova Marťana, pak tady vám pšenka zkrátka nepokvete. Byl jsem z toho smutný, přiznávám.

Mučili nás a ponižovali, zlořečili nám, falešně nás obviňovali a věznili na doživotí. Bili nás, mrzačili, zneuctívali, mučili. Snažili se nás zlomit...

Naplněn šílenstvím a úžasem

Pokud nemáte trpělivost, běžte pryč a ani se neohlížejte, ušetříte si několik prasknutých žilek a ztracených nervů. Mise na Rakhat tu hraje vedlejší roličku, ta hlavní pozornost se dotýká kněze Emilia a jeho křehké duše, jež má podobu prasklého porcelánu, který bude obtížné slepit dohromady. V tomhle aspektu je kniha krásná a funguje ještě krásněji. Příběh nám totiž umí nádherně vystihnout kontrast mezi Emiliovou osobností před misí a zároveň nemilosrdně ukazuje, jakou změnou člověk může projít během několika málo let.

Je to šílené, opravdu šílené. Za svůj život jsem se posunul zleva doprava, z místa na místo, tam a zase onam, ale celou dobu zůstával nanejvýš agnostikem, možná trochu Buddhistou. A v čem se skrývá ono šílenství? Je k nevíře, že tato kniha je hlavně o víře! Zní to vtipně, viďte? Já, nejdříve bezvěrec, poté agnostik, jsem tomu podlehl jako dravé nemoci a hltal věty, moudra i myšlenky, nešlo to zastavit. Byla potřeba ona trpělivost a dávka shovívavosti, ale vyplatilo se. Vlastně se to nakonec vyplatilo až přespříliš.

Když té horké srpnové noci ležel ve své posteli, necítil žádnou přítomnost Nejvyššího, neslyšel žádný hlas shůry. Cítil se ve vesmíru stejně sám jako vždycky...

Závěrečná koupel v bolesti

Autorce trvalo neskutečně dlouho než se rozjela, ale když se tak stalo, bylo to jako pozorovat nezřízenou střelu. Příběh se většinu času věnuje dramatickým způsobem životu Emilia a částečně i ostatním, sleduje filozofickou rovinu víry a náboženských disputací, ale neodepře čtenáři odpovědi na otázky. I když jsem ke knize přistupoval jako fanoušek sci-fi, kterého tam nakonec tolik nebylo, nebo alespoň ne tolik, kolik jsem si představoval, necítím se zklamaný, ani nikterak ochuzený, ba naopak. Díky Vrabčákovi se cítím naplněný, spokojený a zároveň bolestně zraněný. Ptáte se, proč zraněný? Protože posledních 40 stránek mě bolelo tak, jako už dlouho nic. Příště si musím dávat větší pozor na to, co si přeji. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.

Hodnocení: 92 %