RECENZE: Zuzanin dech

Zahradou paní Tomášové proběhne liška, zvíří ocasem sníh a zmizí za domem, otisky jejích tlapek zvolna zaplní vločky, brzy po ní nezůstane ani stopa.

Ponořte se tedy se mnou do života jedné krásné židovské dívky, která se narodila ve špatnou dobu na špatném místě, ačkoli to tak zpočátku vůbec nevypadalo.

Příběh začíná ve dvacátých letech minulého století v obci Holašovice, když se Liliana, Zuzanina budoucí matka, provdá za majitele prosperujícího cukrovaru, Abrahama Liebeskinda. Jsou velmi šťastní a nepřejí si nic víc, než počít dítě. To si dá trochu na čas, ale nakonec se narodí vymodlená Zuzana. Rodiče ji milují a tak, jak jen bohatí lidé mohou, jí kromě své lásky, dávají tu nejlepší péči. Exkluzivní stravu i oblečení, luxusní bydlení a postupně i vzdělání.

Všude, kam byste se podívali, je přítomný cukr. Šíří se vzduchem daleko do krajiny a Zuzana nasává jeho vůni. Jak vyrůstá, bere si jej po hrstech a dává do kapes, aniž by ještě tušila, jakou životadárnou energii z něj čerpá. Brzy si najde kamarády – Hanuše a Jana – a s nimi si užívá dětství na venkově. Běhají po lesích a lukách, trhají ovoce v sadech a koupou se v rybníku. Stanou se nerozlučnými a je úplně jedno, kdo je kým – zda synem účetního, jako Hanuš, nebo synem automechanika, jako Jan, či dcerou židovského továrníka, jako Zuzana. Dětství je v tomto milosrdné…a tolik šťastné!

V rodině však také dojde k událostem, které pro Zuzanu budou znamenat první rány osudu. A uvidí své první mrtvé, kteří v ní vyvolají první otázky ohledně života a smrti. Nebude bohužel trvat příliš dlouho a budou jí všechny svým způsobem zodpovězeny…

Zuzana nabere cukr do dlaně a nasype si ho do úst, krystalky jí křupou mezi zuby a ona se na okamžik ocitne v ráji, celý její život je spojený s cukrem, cukr přináší štěstí a spokojenost – a peníze, řekl by Abrahám Liebenskind…

V další části knihy, kterou autorka nazvala Dospívání, už pomalu, ale jistě nastupuje k moci Hitler. A stejně pomalu, ale jistě se tato skutečnost začíná na životě rodiny Liebeskindových podepisovat. Otcova sebejistota však brání jejich (i když nejisté) záchraně a Liebenskindovi přijdou postupně o všechno. Zuzana, zatímco pociťuje změny svého dospívání a stále výraznější rozdíly mezi Hanušem a Janem, dokáže najít určité, ale trochu vrtkavé a zřejmě jen dočasné řešení. Co na tom, jakým způsobem, říká si, co záleží na zásadách, když máte hlad a strach o své milované? A není sama, kdo se takto ospravedlňuje. Svědomí si své však vybere, ale až mnohem, mnohem později…

„Dětství z nich vyvane, jako když se otevře okno a zafouká vítr, v jednu chvíli tu bylo, a náhle není, připomíná to déšť, jenž se spustí v noci, pořádný liják, který odplaví prach a písek, který obnaží to, co bylo dosud skryté.

Žádnému čtenáři zřejmě nemusím napovídat, jakým směrem se život Liebenskindových bude dál ubírat. Válka a vyhlazování židovské rasy je v plném proudu, Terezín, Osvětim, Březinka a další místa jsou připravena… Převlékání kabátů, útěky za hranice a posléze za oceán, transporty, lékařské pokusy… Utrpení, hrůza a krutost, láska, odvaha, zarputilost, bolest a chuť či nechuť přežít. Konec války, vyklízení koncentráků….

Zuzana je za pokrajem svých sil a vrací se domů. A z milování zůstala už jen touha po dotyku a něze. To vše, a ještě o hodně víc, obsahuje poslední část s titulkem Dospělost. Je pro mne těžké vám děj této části více přiblížit, aniž bych vás připravila o celkový a velmi nevšední dojem z celé knihy. Prozradím jen, že to, co následuje po Zuzanině návratu domů, bylo pro mne to nejsilnější. Vnímala jsem to jako téměř nepřijatelné, i když věřím, že takové věci se děly a stále dějí. Závěr je samozřejmě nevyhnutelný, a přesto zcela nečekaný.

Vyhýbá se zrcadlu. Ví, že zhubla. Kosti jí vystoupily, vlasy zmatněly. Stále však o hlavu přečnívá ostatní ženy. Její tělo tvoří cukr, který za svůj život spolykala, drť ze skleněných korálků a perleti. V mysli jí zůstaly zálivy něžných vzpomínek…

Verdikt

Jakuba Katalpa mě překvapila. Přestože se sama narodila téměř třicet pět let po válce, neskutečně dobře tu dobu vystihla. Jednoduchými větami, téměř bez přímé řeči, jakoby oznamuje, co se právě děje, případně, co se asi stane. Nikdy bych nevěřila, že tento styl může být tak vypovídající a poutavý. Dokonce se domnívám, že díky zdánlivě pouhému konstatování (ovšem za brilantního použití bohatosti českého jazyka) a nikoliv přesvědčováním či vnucováním názoru, je zážitek ještě intenzivnější. Je nepochopitelné a velice zajímavé, jak tímto způsobem dokázala autorka tak dokonale popsat danou atmosféru a charaktery hlavních i vedlejších protagonistů. I s antihrdiny si Jakuba Katalpa perfektně pohrála, a to tak, že ač nebudete chtít, porozumíte jim.

Můj osobní dojem se absolutně nedá shrnout do jedné věty, ale nejdůraznější myšlenka, která ve mně asi už zůstane je, že některé cesty osudu za určitých okolností zkrátka nelze změnit. A ať už to zní třeba jako klišé, ještě více jsem si také uvědomila, že v každém člověku je kus dobrého i zlého... Co s tím dokáže udělat válka, zda snad smazává mezi dobrem a zlem hranice a jestli se to dá vůbec nějak soudit, na to mi román Zuzanin dech pár odpovědí dal, ale také ještě víc důvodů k úvahám. Mé přání - ať se nic z toho, co jsem si právě přečetla, už nikdy neopakuje – však zůstává dál.

Sedmadvacátého ledna vpadnou do tábora ruští vojáci. Zdráhají se uvěřit tomu, co vidí; vstříc jim běží kostry potažené kůží, někteří se plazí, jiní utíkají po čtyřech. Leží tu hromady mrtvých, vystouplá žebra připomínají klestí v lese….Půda je rozmoklá, bláto se čvachtáním rozestupuje, začíná sněžit.