Rozhovor s Agapitem Panagiotem

KD: Jste uznávaným odborníkem na byzantskou filologii a literaturu. Jak jste přišel na nápad začít psát "příběhy s tajemstvím" z období Byzantské říše?

A: Myšlenka byla založena na dvou věcech. Za prvé, už před 25 lety jsem četl román holandského autora detektivek, Roberta van Gulika, který píše romány odehrávající se ve starověké Číně. Zároveň je to vědec a odborník na čínskou kulturu, právo a hlavně na čínskou erotiku a sexuální praktiky. Takže své odborné znalosti využil ve svých románech a zároveň tam zapojil původní čínské příběhy a z nich vytvořil detektivku. Já mám opravdu rád starověkou čínskou kulturu a říkal jsem si „To je přesně to ono“– tedy spojit fikci s nějakým dobrým historickým pozadím. Tak to byla ta první věc. A druhou věcí bylo to, že řečtí čtenáři mají o Byzanci takové zvláštní představy. A když se dozvědí, že já jsem odborník na Byzanci, tak říkají: „ale to je divné období, v byzantském období zničili antickou kulturu, to byly jenom sami kněží“. Tak jsem si říkal, že detektivka by mohla přinést řeckým čtenářům jiný obraz právě o období Byzance.

KD: Ve vašich originální dílech se úzce prolínají historická fakta s fikcí a lze o nich hovořit jako o historických detektivkách. Máte nějaký spisovatelský vzor v oblasti klasických detektivních románů?

Já jsem samozřejmě četl detektivky, ale ne nějak fanaticky, protože toho čtu hodně. Chtěl jsem s těmi detektivkami něco udělat, nějak je do toho zapojit. Takže každý z mých románů má nějaký předobraz, nějaký model v klasických detektivkách. A ten můj román vlastně s tím klasickým předobrazem vede dialog. Takže třeba v mém prvním románu Ebenová loutna samozřejmě je odkaz na van Gulika, do určité míry ta zápletka v Ebenové loutně odráží Gulikův přístup. To se všeobecně děla v detektivkách, většina autorů detektivek používá tak zvaný intertextový dialog mezi svým románem a tou tradicí. Buď tak, že tu tradici přijmou, nebo že ji změní, nebo že ji odmítnou. A já jsem chtěl udělat to samé, takže milovníci Gulika si všimnou, že tam je jedna postava, turkická dívka, ázerbájdžánského původu, která ale v rámci zápletky má vypadat jako Číňanka. Pracuje jako děv*a v bordelu a v jednu chvíli je oblečená právě jako děv*a v jednom z van Gulikových románů. Takže ti, co četli van Gulikovy romány, tak by to měli poznat a je to pro ně taková zábava, můžou si s tím hrát. A v posledním románu, v tom třetím, který dosud nebyl přeložený do češtiny (Markéta na něm bude pracovat příští rok), tak tam je to stejné, tam jsem zase odkazoval na klasickou zápletku Agathy Christie. U ní je typické, že se to odehrává někde na odlehlém nepřístupném místě, kde jsou všichni na jednom místě a pak dojde ke zločinu. Představte si třeba Vraždu v Orient expresu. A když si to čtenář uvědomí, tak hnedka si může říct: „jasně tohle je dialog s Agathou Christie.“

KD: Co přesně vás na době raně středověké Byzance tak fascinuje a proč jste si pro svůj cyklus knih propojených osobou protospatharia Leona vybral zrovna období 9. století?

Za prvé musím říct, že jsem začal psát a myslel jsem při tom na Řeky, co oni si budou o těch románech myslet. 9. století je zajímavé období, protože není zase tak známé, neodehrávali se žádné slavné války a lidé o tomto období Byzantské říše nic moc nevědí. Rané 9. století je pro mě také důležité, protože jsem do toho období mohl zasadit ten moderní koncept detektivky nějakým rozumným způsobem, aby to nevypadalo úplně šíleně. Samozřejmě tehdy nebyla žádná policie, žádné vyšetřovací prosesy, tak jsem se musel nějak soustředit, jak to vlastně celé do toho zasadit, jak na to. A je to období, kdy vládl císař Theofilos, což je také šéf té hlavní postavy Leona. A Theofilos byl zajímavý tím, že se sám soustředil na spravedlnost a na to, jak spravedlnost funguje. Zavedl spoustu reforem, soudů a soudců, se kterými byl i samotný Leon obeznámen. Leon byl hlavní sekretář samotného císaře Theofila, takže byl do těch reforem zapojen a věděl, jaké právní problémy to představuje. Ale na druhou stranu to všechno znal jenom z textů, protože to byl aristokrat z Constantinopole a nikdy se zločinem nesetkal, takže když se v prvním románu se zločinem setká, tak tím to všechno začne. To byl první důvod. Za druhé, v 9. stol probíhala velmi silná politická a kulturní výměna a zároveň i rivalita s abásovským chalífátem v Bagdádu. Byzanští vědci mluvili arabsky, jezdili do chalífátu na návštěvu a stejně tak arabští, perští, židovští vědci jezdili zase do Byzance a probíhala velmi intenzivní výměna. To já jsem chtěl v tom románu zobrazit, protože Řekové to často nevědí, že mezi těmi dvěma říšemi byl takový silný vztah. A třeba v Ebenové loutně je důležitá ta samotná loutna, což je samozřejmě arabský nástroj, který jeden arabský princ dal Leonovi jako dárek sedm let před tím, než se odehrává ten román. Je to symbol velkého přátelství a loutna hraje ve všech románech důležitou roli, protože Leon ji má pořád u sebe.

KD: Jak podle vás tato doba a příběhy tehdejších lidí mohou promlouvat do současnosti a obohatit dnešního čtenáře?

Tradičně je historická detektivka považována za takový ten eskapistický žánr (únik od reality do imaginárních světů, pozn. red.), pomocí kterého utíkáme někam pryč, takže je to něco, co čteme, když nechceme o ničem přemýšlet a tradičně tedy je to ta nejnižší kvalitativní úroveň detektivek, tak to prostě je. Ale já jsem chtěl udělat něco jiného a proto asi měly ty romány v Řecku úspěch. Chtěl jsem do těch zápletek zapojit současné problémy řecké společnosti, ale nejenom té, ale i dalších, například to, co řešíte vy zde v České republice. Korupce, moc, osobní vztahy, genderové otázky, pozice mužů a žen ve společnosti, pozice transexuálních osob, homosexuálů a tak podobně. Všechny ty problémy, co se dnes řeší. Použil jsem k tomu byzantský materiál, ten odráží všechny tyto problémy. Zapojil jsem to do zápletky, takže příběhy jsou na jednu stranu byzantské, a zároveň hodně moderní, aniž si to uvědomujeme. A myslím si, že to funguje velmi dobře, protože mi dokonce jeden kritik v Řecku řekl: „dobře i historická detektivka tedy může být dneska zajímavou literaturou“ a můj vydavatel na to byl velmi pyšný.

KD: Jak vznikla osoba hlavního hrdiny, protospatharia Leona? I přesto, že je fiktivní, má nějaký svůj reálný předobraz či inspiraci?

To, co se mi líbí na literatuře a na filmu, je to, jak jsou popisovány postavy. Mám rád filmy se silnými postavami, např. nevím jestli ten film byl promítán v Praze, ale v posledním Spielbergově filmu The Post o novinách The Washington Post a o odhalování Nixnova skandálu, jsou skvěle vystavěny postavy a veškeré to pozadí, ten kontext politický, tam není zobrazen jako takový, ale vychází na povrch právě díky chování postav. A to já se také pokouším se svými postavami udělat. Snažím se vytvořit 3D postavy, které jsou plně psychologicky vykresleny. A dělám to tak, že chodím do kaváren, do divadla než tam přijdou lidé a dívám se právě na lidi, a pak to, co vidím, využívám u svých postav. Pak také využívám své známé a přátele.

Leon je sice fiktivní, ale stále je třeba se do této postavy vcítit – a to není vždy lehké. Klasičtí detektivové jako je třeba Hercule Poirot nebo Sherlock Holmes, se během těch románů nemění, zatímco Leon prochází psychologickým vývojem. Je to hluboká postava a my se postupně ponořujeme do jeho psyché, stejně jako se do ní ponořuje on. Nejdřív jsem nevěděl jak toho dosáhnout, ale potom jsem použil jako předobraz sebe. Mé chování je základem Leonova chování. Samozřejmě, že Byzantinci neznali žádnou psychologii, neznali Froyda, a sami se charakterizovali podle znamení zvěrokruhu, takže Leon má moje znamení zvěrokruhu. Já jsem Panna a podle toho, jaké měl člověk znamení, takové se u něj předpokládali vlastnosti. A stejně tak Leon charakterizuje ostatní, podle toho, jakého jsou znamení zvěrokruhu. Také jsem použil reálné postavy. Třeba v Bronzovém oku je jedna básnířka, která je špionkou císařovny, a ta je vystavěna podle mé ženy. Lidé, kteří nás znají, tak ji okamžitě poznají podle toho, jak je popsaný její obličej i chování, že to je moje žena. Mé ženě se to nejdříve nelíbilo, ale pak když si to přečetla, tak se jí to zalíbilo.

KD: Vaše díla jsou známá tím, že v nich pečlivě pracujete s historickými prameny a materiály. Kolik času vám příprava Bronzového oka celkem zabrala a co pro vás bylo při jeho psaní nejnáročnější?

Třeba tak rok mi trvá veškerý výzkum, pak rok a půl mi trvá román napsat a pak čtyři měsíce trvá v Řecku produkce, vydání té knihy. A co na tom bylo nejnáročnější, bylo to, že se to odehrává v Soluni, což je skutečné město, kde je spousta byzantských monumentů. Já jsem potřeboval ten plán byzantské Soluně namontovat na moderní plán Soluně, aby to všechno bylo v souladu. Proto jsem požádal o pomoc jednoho řeckého archeologa, který je odborník na Byzanc. Měl jsem seznam otázek a společně jsme chodili po Soluni a já jsem se ho ptal, co je tohle za budovu, co je tohle za monument. Byla se mnou i moje žena, která tehdy byla těhotná s naší dcerou, úplně na konci svého těhotenství. Po třetí procházce po Soluni musela jít do porodnice a porodila naší dceru – tehdy jsem se rozhodl, že ji do toho románu také zapojím. Díky pomoci tohoto archeologa měl román obrovský úspěch u soluňkých čtenářů, protože každé to místo popsané v románu mohou poznat a vědí, kde se dneska nachází.

KD: Co je podle vás pro české čtenáře hlavním lákadlem, aby si knihu Bronzové oko přečetli?

Řekl bych že jsou dvě lákadla, dvě věci. Pokud mají lidé rádi historické detektivky tak by si to měli přečíst, pokud je nemají rádi, tak samozřejmě to číst nebudou. A za druhé je to doba, kdy se narodili Cyril a Metoděj, kteří utvářeli výrazným způsobem kulturu Moravy a Čech. Čeští čtenáři se tak na tu dobu mohou podívat zase z jiného pohledu, prostoru.