Se Zdeňkem Svěrákem o filmových i jiných komediích

Podle čeho jste vybíral pět filmů do své nové knihy Filmové komedie S+S I.?

Filmové předlohy, které jsme psali s Ladislavem Smoljakem ve dvojici, jsou řazeny chronologicky tak, jak vznikaly. Vrchní, prchni! jsem napsal sice sám, ale byla to první Láďova samostatná režie, proto do knihy patří. Vesnička má středisková, kterou natočil podle mého scénáře Jiří Menzel, tomuto klíči neodpovídá, řekl bych, že je tu proto, aby oba svazky byly stejně tlusté.

Dostane se tedy i na další filmy, jako je Kulový blesk, Trhák, popřípadě na vaše méně známé televizní filmy?

Ve druhém svazku budou zbývající společné filmové texty: Kulový blesk, Trhák, Rozpuštěný a vypuštěný, Cimrman ležící, spící a Nejistá sezóna.

Prvním filmovým předobrazem ve vaší nové knize je Jáchyme, hoď ho do stroje!, který jste prý napsali jako náhradu za zamítnutý scénář Deset zásad inspektora Trachty. Je to pravda?

Je to pravda. Ústřední barrandovský dramaturg tuto látku opírající se o naši hru Vražda v salonním coupé odmítl s požadavkem, že potřebuje současnou látku, nikoli secesní detektivku. Za tím zamítnutím byl však ukryt i fakt, že ji měl režírovat politicky nevítaný Jiří Menzel. Tehdy se nás ujal Oldřich Lipský, který nám navrhl i téma ze současnosti, a tak vznikl scénář Jáchyme, hoď ho do stroje!

Jak jste našli tehdy ještě neznámého Luďka Sobotu, kterému jste psali roli Františka Koudelky na míru?

Luděk Sobota svou dráhu nového komika začínal. Viděli jsme ho v několika televizních skečích a okouzlil nás. 

Nemysleli jste na něj i jako na možnou posilu vašeho divadla? Ptám se proto, že jsem nedávno viděl televizní film Inzerát, který rovněž vzešel z vaší spolupráce s Ladislavem Smoljakem a ve kterém Luděk Sobota hraje. Film mi přišel atmosférou a námětem velmi blízký cimrmanovským hrám.

Na to jsme nemysleli. Nejspíš proto, že jeho projev byl natolik výrazný, že by v souboru civilních neherců nebyl posilou, ale cizorodým elementem. On potřeboval své divadlo. 

Procházely další filmy z Filmových komedií – Marečku, podejte mi pero!, Na samotě u lesa a Vrchní, prchni! – televizními schvalovacími kanály bez problémů? Je například pravda, že z filmu Vrchní, prchni! byla vystřižena scéna, kdy Dalibor Vrána kasíruje herce v divadelním klubu, protože v ní vystupoval Jiří Suchý?

Tady moje paměť selhává, protože jsem byl u natáčení jen sporadicky. Nevím, jestli byl tento obraz natočen a pak vystřižen, nebo zamítnut předem. Je pravda, že Jiří Suchý byl tehdy pro schvalovatele neskousnutelný. 

Osobně moc rád poslouchám záznamy rozhlasového pořadu Vinárna U Pavouka. Promítal se tento pořad i do vaší další tvorby pro Divadlo Járy Cimrmana, do textů, scénářů?

Nebýt tohoto rozhlasového pořadu, Divadlo Járy Cimrmana by nevzniklo. Rádiu chybí vizuální vjem, a tak se nám dařilo věrohodně předstírat, že v Praze existuje neexistující podnik. Ve Vinárně U Pavouka jsme s Jiřím Šebánkem našli sloj humorné mystifikace, z níž pak těžilo naše cimrmanologické psaní.

Jedním z důvodů, proč mám Vinárnu U Pavouka tak rád, je, že poslouchám český jazz 60. a 70. let. Právě Vinárna byla díky Karlu Velebnému jedním z mála pořadů, kde se moderní jazz pouštěl. Pokud vím, i první představení Divadla Járy Cimrmana doprovázela vystoupení SHQ. Jak to spojení fungovalo? Přijímali diváci posluchačsky náročný moderní jazz? A máte ho vy osobně rád?

 Máte pravdu, že v prvních letech bylo naše divadlo spojeno s jazzem dost těsně. Hudební
dramaturg pořadu Ivan Štědrý zásoboval náš rozhlasový pořad elpíčky se skvostnými jazzovými nahrávkami, které tehdejší Československý rozhlas běžně nevysílal. Na jevišti s námi vystupovali jako herci Karel Velebný, Jiří Stivín nebo Vítek Mach a ti po představení až do půlnoci hráli. Ne všichni diváci na jazz zůstali, ale většina ano. Já sám jsem se ho naučil poslouchat právě tehdy.

Když z divadla odešel Jiří Šebánek, odnesl si i svou hru Zabijačka, která už se poté ve vašem repertoáru neobjevila. Existují i nějaké další hry, které neznáme?

Nevím o žádné. Miloň Čepelka kdysi hru napsal, ale neshledal ji hodnou uvedení.

Nakolik se do postavy Járy Cimrmana promítly osudy a tvorba „skutečných Cimrmanů“ – Aloise Beera, Jakuba Hrona Metánovského, Václava Svobody Plumlovského? Zabýval jste se jimi nějak hlouběji?

Líbil se nám zejména Alois Beer, dojímalo nás nepochopení, s jakým se setkával. Na Plumlovského nás upozornil režisér Ladislav Smoček a i tento naivista nás bavil. Nemysleli jsme na ně, když jsme psali, ale ohlas jejich snažení se do našich textů jistě dostal.    

Vždy mě zajímalo, jak je Jára Cimrman přijímán na Slovensku. Funguje tam stejně jako v Česku, nebo ho tam berou jinak?

Také na Slovensku máme vyprodáno. Publikum, které přijde, je vstřícné a reaguje podobně jako české, jen když se vtip opírá o nějaký ryze český literární nebo historický fakt, je reakce slabší. Díky internetu naši slovenští příznivci vědí, kde hrajeme, a často si vyjedou na představení do Brna nebo do Ostravy.   

Když už mluvíme o Cimrmanovi v zahraničí, byl jste se podívat na některém cizojazyčném zpracování vašich her? Jak na vás působily? A jaké to je, vidět své postavy ztvárněné jiným hercem?

Anglická představení Záskoku či Dobytí severního pólu jsou veselá, protože jsou hrána s velkou chutí a překladatelé, respektive překladatelky, trpělivě hledaly k českému originálu  anglické ekvivalenty. Jsou poněkud jiná už proto, že je hrají profesionální aktéři. Myslím si, že poskytují cizincům dobrou představu o fenoménu Cimrman. Odpovědět na druhou část otázky není lehké. Vždycky když vidíte postavu, kterou sám hrajete, v podání někoho jiného, připadá vám, že není provedena správně. Chtěli byste tam mít svoje intonace, pauzy a barvy. Ale je to klam. Voskovcovi se nelíbilo, jak hrál jeho role Horníček, ale on je hrál dobře.

Jak cimrmanovský humor přijímají dnešní děti? Bude fungovat i u dalších generací?

To je jedna z největších radostí, která nás potkala. V publiku vystřídala generaci našich dětí generace vnoučat. Je krásné, že nám rozumějí a že je dokážeme rozesmát.

V letech 1984 a 1985 jste hrál ve filmech Víta Olmera Jako jed a Co je vám, doktore? Tyto role ve vaší filmografii tak trochu vybočují, už jen proto, že jste se na nich podílel čistě jako herec a na filmech nepracoval ani nikdo z vašich divadelních kolegů. Jak se na tyto své postavy a práci na nich díváte dnes?

V těch dvou postavách jsem se vědomě učil být před kamerou přirozený. Režisér i kameraman mi v tom pomáhali. Někdy také chtěli, abych si dialogy přepsal pro sebe. Byla to pro mě užitečná škola.

Proč takových rolí nebylo později více? A máte nějakou postavu, kterou byste si býval rád zahrál?

Nemám ambice herců z povolání. Jsem spíš autor než herec.

Vaše nejnovější filmová role bude ve filmu Po strništi bos. Četl jsem rozhovor s vaším synem, kterého se ptali, jestli vás do filmu obsadí v roli dědečka. Odpověděl, že „dědeček je napsaný jako přísný, zlý pán, a kdyby ho hrál můj tatínek, všichni diváci by čekali, kdy se polepší a bude hodný jako vždy“. Nebylo by pro vás zajímavé zahrát si roli, kterou by od vás nikdo nečekal?

Nebylo. Cítím se dobře, když se postava neliší od mé povahy.  

Nikde jsem nenašel, jakou postavu jste nakonec ve filmu hrál. Můžete to prozradit?

To vám rád prozradím. Připsali jsme s Honzou do scénáře figuru ředitele školy. Je to vlastenec a sokol. Zejména ve slavnostním sokolském kroji jsem se cítil dobře.

Viděl jste už Po strništi bos v nějaké pracovní verzi, denních pracích? Na co se máme těšit?

Asi polovinu natočených záběrů jsem viděl na plátně. Vypadá to krásně. Při výběru herců jsme měli štěstí. Edu (tedy osmiletého mne) hraje úžasný kluk Lojzík a při pohledu na něj jsem znovu prožíval své dětství. I moje rodina v podání Ondry Vetchého, Terezky Voříškové, Petry Špalkové, Jana Třísky a Hynka Čermáka se povedla. A Oldřich Kaiser v roli strýce Vlka je fascinující. Nechci to zakřiknout, ale mohl by to být dobrý film.

Přečtěte si celý magazín