Ve spárech temnoty: Temnější a vyzrálejší návrat do Everfallu | RECENZE

Zoey se po minulých událostech snaží všechno přebít hlukem večírků a tím typickým „mně je to jedno“. Jenže Everfall je přesně ten druh místa, kde vám minulost zaklepe na dveře v tu nejhorší možnou chvíli… a jen tak se jí nezbavíte. Do toho se vrací Dylan Dae Park – smrtonoš, který ji dál trénuje, doučuje, drží ji ve střehu… a zároveň se tváří, jako by se mezi nimi vlastně nic nestalo. A tohle napětí mě bavilo. To jejich neustálé špičkování, dohadování a chození kolem horké kaše. Klišé jako blázen, ale já se u toho culila a fakticky se na každou jejich slovní přestřelku těšila. Ne proto, že by to bylo nějaké rychlé insta-love, ale protože to krásně táhne tu linku „co si kdo dovolí přiznat“ a „kdy už to praskne“. Několikrát jsem si říkala, že si dám už jen jednu kapitolu… a pak jsem stejně pokračovala. Navíc je to celé dost jemné, takže místo explicitních scén tu dostáváme spíš pomalé budování vztahu, což osobně hodně cením a podle mě to dává prostor k růstu.

Everfall přitvrzuje: vyzrálejší pokračování plné napětí

Co mě osobně bavilo asi nejvíc, je práce s emocemi. Zoey už není jen hrdinka v šoku z vlastních schopností. Tady je víc vidět, že se učí mít sebe sama ráda – a že to není hezký proces. Konečně se víc dostaneme i k její magii, nejen ve smyslu „co umí“, ale hlavně „co to s ní dělá“. Líbí se mi, že temnota není jen kulisa, ale něco, co má váhu: strach, kontrolu, tlak, rozhodování. Zoey tu navíc nepůsobí jako někdo, kdo se přes noc promění v dokonalou bojovnici. Spíš jako člověk, který si svou sílu musí prožít a občas to bolí. Hlavně ve chvíli, kdy její schopnosti naplno propuknou a ostatní se jí začnou bát. To bych si v její kůži fakt zažít nechtěla.

Výborně funguje i hlavně zápletka s turnajem a třemi zkouškami, které mi místy připomínaly slavnou ságu s čarodějem s jizvou na čele (ne že by mi to vadilo, magické školy já ráda). Prověřují nejen fyzičku, ale i hlavu a odvahu, a s každým úkolem se víc a víc rozjíždí pocit, že tady nejde jen o body, známky nebo školní prestiž. Něco je špatně – a není to jen „studentská soutěž“. Autorka navíc umí držet hrozbu ve vzduchu i ve chvílích, kdy se zrovna „jen“ trénuje nebo řeší vztahy na kolejích. Zkrátka pořád máte pocit, že se něco blíží. Inspirace irskou mytologií je víc než zřejmá a já si ty drobné náznaky fakticky užila. Obecně je celý magický systém dobře vystavěný, dává hlavu a patu a bavilo mě pronikat do něj stále hlouběji.

Ve spárech temnoty

Extrémně čtivý příběh, který vás nenechá vydechnout

A čtivost? Ta je u Mony Kasten zaručená. Kapitoly odsýpají, romantická linka si drží slow-burn tempo a akademické prostředí pořád nabízí ten návykový mix tajemství, pravidel a zakázaných jednání. Pokud máte rádi romantasy, kde romantika není jediná věc, na které to stojí, ale zároveň to mezi postavami opravdu jiskří, tohle vám sedne. Navíc má knížka opět nádhernou obálku i ořízku, takže pokud – stejně jako já – patříte mezi milovníky krásně vypadajících knih, tohle prostě musíte mít doma.

Za mě je Ve spárech temnoty přesně ten typ pokračování, který nejde jen zopakovat první díl, ale odvážně zvedá sázky a nechává hrdinku vyrůst. Temnota tu není jen součástí atmosféry, je to zkouška. A „Miss Everfall“ do ní tentokrát nevstupuje se sklopenou hlavou, spíš s tím, že už se nechce pořád omlouvat za to, kým je. Já jsem si tenhle tajemný vibe užila maximálně a klidně si dám další přídavek. Ten svět je totiž fakt obrovský a za mě by se hodilo podívat se mu víc pod pokličku. Upřímně doufám, že se do něj spisovatelka ještě vrátí – třeba vykreslení světa mimo brány „Akademie“ si vyloženě říká o pozornost. Já bych se nebránila ani seriálové adaptaci. Každopádně se mi tu zase potvrdilo, že Mona je v romantice fakt silná a že od ní budu s chutí číst dál.

Úryvek textu:

Dylan sklouzl pohledem po mém obličeji a vzápětí putoval níž až ke krajkové podprsence. Opravdu jen na okamžik, ale já jsem to viděla a ucítila jsem, jak mě zaplavil pocit vítězství. Pak pevně stiskl čelisti. „Přestaň si takhle zahrávat, Miss Everfall.“

Neomylně věděl, že mě vytočí, když mě takhle nazve. Jednak kvůli sotva postřehnutelnému výsměchu v jeho hlase, jednak proto, že jsem už dávno nebyla členkou výboru pro volbu miss akademie a při vzpomínce na to mě ještě pořád trochu píchlo u srdce. Navíc mě poučoval, jako bychom právě byli na naší hodině doučování. Jednou z Dylanových specialit bylo mě dráždit – a zřejmě přesně věděl, na jaké struny má při tom zahrát. Bezděčně jsem se sama sebe ptala, jestli to nedělá úmyslně. Jestli mě tak nechce dovést k tomu, abych cítila i něco jiného než otupělost. Vzápětí jsem však tu myšlenku opět zavrhla.

Přikládat jeho chování příliš velký význam nebyl dobrý nápad. Byly chvíle, kdy jsem to dělala. Jedna z nich se odehrála téměř před dvěma měsíci, tu noc, kdy se při boji zranil a já se o něj starala. Na chvíli jsme překročili hranici. Poprvé jsem ho políbila a vzala si něco, co jsem chtěla – bez rozmyslu, bez ohledu na následky. Ale ten incident se stal už před mnoha týdny a od té doby se neopakoval. Rozhodně to nezpůsobil nedostatek zájmu z mé strany. Ve skutečnosti se to odráželo od ocelové stěny, kterou Dylan znovu vztyčil. Vypadalo to, že se soustředí jen na to, čím ho jako mého mentora na akademii pověřili. Zahrnovalo to ranní doučování a spoustu výcviku. A pak tu samozřejmě bylo ještě tohle. To, že neustále dohlížel na to, abych netropila žádné hlouposti. Jako by ho jeho teta, profesorka Chenová, určila nejen jako mého mentora, ale také ho ustanovila mým osobním strážcem. Jako bych pro něj nebyla nic víc než zatracená pracovní povinnost.