Chmýří pampelišky

Tahle kniha asi nesedne každému. A naopak. Jedni ji milují a druzí ne. U některých příběhů to více vynikne, což je vidět i u tolika rozdílných recenzí na tuto knihu. Mě si kniha získala. Já zbožňuju takové rozjímání u knihy. Vzpomínky, filozofování nad životem a skrytá slova mezi řádky. Helena a Robert, Tereza a Tomáš, Viola a Lukáš. Každý mají svůj život, svoji lásku a vzpomínky. Každý máme svou představu o štěstí. Ale co je vlastně štěstí? Pro každého je to něco jiného. Co znamená otázka na druhého jestli je šťastný? A co láska? Je jen jedna za život nebo jich je víc a nebo každá za čas odletí jako Chmýří pampelišky? Co otázka na druhého: Jak se máš? Zajímá nás to skutečně nebo jen očekáváme naučenou odpověď, že se máme dobře… Děj jako takový v knize moc není. Je jen na okraji a spojuje myšlenky o životě, které každý z nás někdy měl. Ukazuje i soužití mezi generacemi, stereotyp žití, čas, který nejde vzít zpátky. Kniha ve Vás vyvolá melancholii života se vším, co přináší.

Už dlouho mě za srdce nevzala knížka hned od první strany a ještě prvotina autorky. Útlá knížka s krásným přebalem, jež byl důvodem, proč jsem po ní sáhla (ano je to trochu plytký důvod ) Příběhy, které se nám rozvíjí pozvolna, lehce skáčou v čase a nakonec se krásně spojí je formát, který občas přináší do postav zmatek, tady se však autorce podařilo, že nám jsou linky zjevné hned od začátku. Velice krásně popisuje niterná trápení jednotlivých protagonistů a chvilkami mi na mysl přicházel třeba příběh dvojice ze série obyčejní lidé. Nechci tady prozrazovat víc, ta knížka je tak krásnou sondou do křehkých lidských duší, že moje jediná rada zní. Za oknem bude celý víkend hnusně, skočte si do knihkupectví, uvařte si čaj, zachumlejte se jak s Vendulkou do deky a nechte se unášet lidskou radostí a smutkem.

Příběh o lásce a o přátelství. Helena a Robert. Tereza a Tomáš. A k tomu ještě Pálava, místo, které se změnilo, ale něco v něm přesto zůstalo… Prvotina české autorky, která mě rozhodně nalákala svou obálkou a jelikož ráda čtu knihy právě od českých autorů, neváhala jsem dlouho a knihu jsem přečetla. A jaká byla? Skvělá! Monika Fišerová je pro mě rozhodně jedním z letošních objevů. Hned na začátku mi bylo jasné, že se mi bude líbit, jak autorka píše. Píše totiž úžasně. Používá nádherné věty, krásné slovní obraty, slovní hříčky v přechodech mezi kapitolami. No prostě to opravdu lahodilo mému oku a čtení pro mě bylo zážitkem. Samotný příběh je pak ze života. Je možné, že se v některé jeho části najdete. Mně to bylo nejednou blízké a tím si mě příběh ještě více získal a pohltil. Celé je to krásné a promyšlené a vždy ve správnou chvíli autorka odhalí to nejdůležitější, aby si čtenář mohl poskládat příběh tak, jak se vlastně celý stal. Některé situace a momenty jsou tam ukryté a jen náznakem se dozvíme víc. Má fantazie pracovala naplno a doplňovala si možné situace a já tak žila společně s příběhem. Když už jsem si myslela, že vím, jak to vlastně celé je, jak je to provázané a co se vlastně všechno v minulosti stalo, stačilo, aby autorka zmínila jedno jméno a já jen nedočkavě četla dál a chtěla víc a zároveň jsem se bála, co se vlastně všechno ještě dozvím. V příběhu si přijdou na své i ti, kteří rádi čtou o jiných knihách a knihomilech, toho tu bylo také dost. Za mě rozhodně úžasná kniha, neskutečné, že je to prvotina a moc se těším, čím nás autorka překvapí příště (a doufám, že to bude brzy).

Po téhle modrožluté nebo žlutomodré krásce jsem pokukovala. Uchvátila mě překrásná jednoduchá, elegantní obálka. Nakonec se ke mně dostala jako dárek od nakladatelství motto a já se do ní i když nebyla na řadě hned pustila. Lákavý příběh, který v sobě ukrývá dvě časové linie, a ještě z prostředí Pálavy, který každý rok navštěvujeme, mě přesvědčil, že se do příběhu mám ponořit hned. Dokázala jsem si prostředí vybavit, takže to pro mě bylo takové zajímavější, ale… Nepíše se mi to lehko, ale tohle nebyl příběh pro mě, nedostala jsem to, co jsem očekávala nebo spíš v co jsem doufala. Strašně se mi pletly linie, z vyprávění nešlo poznat, jestli jsem v minulosti nebo v přítomnosti, postavy mluvily pořád stejně a na mě až moc naškrobeně. Asi je to i můj problém, nemám v lásce, když někdo mluví až přehnaně slušně, a tak jak se patří. Možná bych to přežila, kdyby tak mluvila jen dvojice Helena a Robert, ale když Vám takhle mluví všichni, tak za prvé vůbec nevíte, kdo je kdo, teda pokud si to nenapíšete na papír jako já! Za druhé už Vás to v druhé polovině knihy irituje! V dnešní moderní době se prostě takhle škrobeně, poeticky nemluví. Mám teď na mysli druhou dvojici Terezu a Tomáše. Na mě moc kudrlinek a každá věc, kterou zde autorka popisovala měla nejméně dva přívlastky. Hodně prkenné a celé takové upjaté. Při čtení jsem vůbec nechápala o co tady vlastně půjde, o čem příběh je, co je tady to hlavní. V polovině knihy jsem si říkala, tak to je ale divné, už by mě autorka nemusela napínat a mohla by odhalit aspoň nějaké karty, ale ne… Až do konce jsem vlastně moc nepochopila, co spojovalo Helenu a Roberta a Terezu a Tomáše… A spojování začátků a konců šlo totálně mimo mě Autorčin styl psaní mi nesedl. Mrzí mě to, já jsem bohužel tajemství fouknutím do pampelišky neobjevila. Tak snad příště…