Recenze na knihu
Měsíční zahrada Rosie Hannigan

Hlavní hrdinkou příběhu je Ruby, žena, která před nedávnem ztratila svého manžela. Rozhodne se vrátit do svého rodného městečka, kde se za tu dobu už s nikým nezná. Díky Klubu měsíčních zahradníků však pozná nové přátele i to, že i v nejtemnějších nocích lze vidět krásu a světlo. Pokud hledáte příjemnou oddechovku, knížku, u které chcete vypnout, tak jste ji možná našli právě teď. Moc ráda čtu různé knihy a po těch náročnějších často sáhnu po nějaké romantice. Když už si takovou knihu vybírám, mám ráda, pokud má hlavní hrdinka již něco odžito, aby mi byla věkově blíž a já se tak do ní mohla vcítit a dokázala ji pochopit. Tady jsou sice obě hlavní hrdinky starší, ale bohužel jsme se vůbec nepotkaly a já jejich chování vážně nechápala. A to byl asi můj největší problém, protože pokud jsem nepobrala to, jak se chovají, kazilo mi to celý příběh. Ale snažila jsem se najít i pozitiva. Třeba to, že se příběh odehrává v malebném městečku v Irsku. Na místě, které si doslova říká o vaši návštěvu. Pozitivní může být i to, že u příběhu vážně můžete vypnout, a i když je předvídatelný, je to tím dobrým způsobem, který vás nutí číst dál, abyste si svou „teorii“ potvrdili. Bonus tady bude i pro všechny ty, kteří milují zahradu a zahradničení, protože se tu často pracuje na zahradě a je tu řeč o spoustě rostlin. Navíc, hlavní roli tady nehraje jen láska, ale přátelství a to je mnohdy důležitější. A jaký z toho všeho vyplývá závěr? Jednoduchý! Pokud vám sednou hlavní hrdinky, knížku si vážně užijete.

Upřímně – tuhle knížku jsem začala číst s tím, že to bude „jen další milý příběh o přátelství“. Ale nakonec mě zasáhla mnohem víc, než jsem čekala. Hodně jsem se našla v Ruby. Ten pocit, kdy se snažíte nějak fungovat dál, ale vlastně nevíte jak… to bylo napsané strašně uvěřitelně. Přátelství s Frankie pro mě bylo asi to nejhezčí. Není to takové to „okamžitě jsme si padly do noty“, ale spíš pomalé sbližování – občas trochu kostrbaté, občas nejisté – přesně jako ve skutečném životě. A o to víc jsem jim to věřila. Navíc mě hrozně bavilo, jak je sblížila i přítomnost malého Dillona – ten byl naprosto boží! Hrozně se mi líbila i atmosféra celé knihy. Ten irský venkov, zahrady, noční obloha… měla jsem pocit, jako bych tam byla. Bylo to uklidňující, ale zároveň v tom byla taková jemná melancholie, kterou mám v knížkách ráda. Romantická linka mě mile překvapila – nebyla přehnaná ani kýčovitá, spíš přirozená a nenápadná. To se mi tady moc líbilo a krásně to zapadalo do příběhu o přátelství, aniž by ho nějak narušovalo. Jestli bych měla něco vytknout, tak asi to, že některé momenty jsem tušila/věděla dopředu. Ale vlastně mi to nevadilo, protože pro mě tahle knížka nebyla o překvapení, ale o pocitu. Celkově ve mně „Měsíční zahrada“ zanechala takový zvláštní klid. Není to příběh, který vás převrátí naruby, ale spíš vás tiše obejme a připomene, že i po těžkých věcech může přijít něco dobrého. A přesně to jsem od ní vlastně potřebovala. Za knihu k recenzi děkuji nakladatelství Grada a bydleni.cz.