Zaslíbené země

Kniha Zaslíbené země je pro mne nepříjemným překvapením, a to hned z několika důvodů. Nechci unavovat dlouhou recenzí, proto zmíním jen prostým výčtem, co mi vadilo nejvíce: zmatečný popis reálií, které ale bohužel hrají v románu důležitou roli, povrchní až naivní hodnocení historických událostí, objevování se a mizení některých postav děje na principu libreta opery Proso Járy Cimrmana a překombinovaný děj, v závěru vrcholícím ryzím absurdnem. To vše podpořené úděsným překladem, jímž jakoby se překladatel rozhodl už tak slabé dílo pro jistotu rovnou pohřbít.

Mám pocit, že jsme s lidmi, co zde doposud Země zaslíbené hodnotili a komentovali, nečetli tu stejnou knihu. Překlad, až na pár zaškobrtnutí, mi nepřišel vůbec špatný, přesněji jsem nad ním neměla ani tendenci přemýšlet. Kniha mě od začátku vtáhla svým živým vyprávěním, jako se tomu stalo u prvního dílu (Klub nenapravitelných optimistů). Příběhy jednotlivých postav jsou tak autentické, že má člověk pokušení si některá jména vygooglit a přesvědčit se o jejich skutečné existenci. Autor zná nadmíru přesvědčivě nejen historii své země, ale i událostí minulého století. Mě samotnou některé až překvapovaly (malý spoiler) jako třeba záplavy ve Florencii z roku 1966. Knihu tedy mohu vřele doporučit. Už teď se mi po ní a jejích protagonistech totiž stýská (jako to bylo u prvního dílu)!

Po všech stránkách špatně napsaná kniha uráží svou povrchností, chatrnou znalostí reálií a naivitou, která je zejména v závěru díla až směšná. Nechce se věřit, že ji napsal týž spisovatel, jehož skvělý Klub nenapravitelných optimistů čtenáře nadchnul a řada dalších knih potěšila. Otřesný překlad je jen třešničkou na dortu z kuchyně pejska a kočičky.