RECENZE: Dracul

Uslyšel jsem zvláštní, pronikavý smích, který se podobal zvuku skleněného zvonku. Byl to její hlas a já se dodnes při té vzpomínce celý třesu. V tom hlase nebylo nic lidského...

Příběh

Narodil se v Irsku, v polovině devatenáctého století, v nuzné době všudypřítomného hladomoru. Bram Stoker sice nepoznal hlad, utrpení si ho ale beztak našlo. Většinu dětských let prožil v oparu bolestí a utrpení. Každý den byl bojem se smrtí. Pak se ale záhadně uzdravil. Zdálo se, že doktor nalezl správnou léčbu, ale pravda byla jiná, temnější. Zachránila ho ona. Ta podivná bytost s lidskou tváří a studeným dotekem. Poté mu zmizela ze života a on se jí rozhodl po letech vyhledat.

Deníky Brama Stokera oživují dávnou legendu a poodhalují příběh o tom, jak to všechno začalo. Do života mu vstupuje záhadná osoba. Ellen Croneová. Žena, která uhranula samotného Dracula. Je ale na straně dobra, nebo posluhuje zlu? A je vůbec možné ono zlo nějakým způsobem porazit? Má skupinka obyčejných smrtelníků proti nemrtvým nějakou šanci? Složité otázky, na které se tento obsáhlý román pokusí odpovědět. A je docela možné, že odpovědi se vám nebudou ani trošku líbit.

Nelze odpočívat, nelze spát, neexistuje bezpečí, žádná rodina, žádná láska, žádná budoucnost, nic...

Verdikt

Začátek je hořký a chladný. Ačkoliv nasávám brilantně zpracovaný příběh již od první kapitoly, nějakou chvíli mi trvá, než se do něj dokážu začíst a naplno ponořit. Skoro jako by se jednalo o krásnou ženu, kterou musím dobývat. Stačí ale být trpělivý a vytrvat. Nakonec mi otevře svou sladkou náruč a já do ní padám. Bez zaváhání. Tu počáteční nepřístupnost si vysvětluju snahou autorů držet se tempa a nálady původního románu, jehož vydání má za sebou už více než století. Výsledkem snahy je dobový román, který s sebou nese neskutečně silný nádech tehdejší doby a jen těžko překonatelnou atmosféru.

Navzdory názvu se příběh soustředí hlavně na Brama Stokera, jeho bratra a sestru. Postupem času se dostáváme pod pokličku Ellen Croneové a Dracul samotný začne do děje zasahovat až v poslední třetině. Nutno říct, že velice rázným způsobem. Jedná se sice o vedlejší postavu, ale o jeho vlivu a moci nebudete mít sebemenší pochybnosti. Ksakru! Nevím kolik je na tom všem pravdy, modlím se aby to bylo co nejméně.

Pach smrti jsem poznal už dřív a toto byl přesně on: nehybná, nečistá vůně dlouho zahnívající věci uzavřené v malém prostoru a zamořující okolní vzduch...

Velká část románu je vyprávěná formou deníků, které se postupujícím dějem vrší na sebe, a díky tomu se v příběhu orientujeme pomocí pohledů všech hlavních postav. Zajímavé je, že ten Draculův zcela chybí. O něm se dozvídáme jen z vyprávění ostatních, hlavně tedy od postavy Vambéryho.

Závěr knihy je zneklidňující a doslov už vyloženě zdrcující. Čím víc na to myslím, tím víc si přeju, aby byl Bram Stoker jen bláznivý snílek. Ať už je skutečnost jakákoliv, v jednom mám zcela jasno. Dracul je fascinující a zároveň znepokojivý historický román, který si říká o přečtení. Mějte se na pozoru a zase příště na přečtenou. Hrabě Jirkul odchází.