Aby vzpomínky nevybledly jako číslo na mém předloktí

Kniha mě zaujala především tím, že se nezaměřuje pouze na období druhé světové války a holokaustu, ale sleduje prakticky celý život Albrechta Weinberga. Díky tomu čtenář vidí nejen hrůzy, které prožil, ale také to, jak ovlivnily jeho další život a životy dalších přeživších. Oceňuji, že je příběh vyprávěn věcně a bez zbytečného citového nátlaku. Právě tato autenticita na mě působila velmi silně. Velkým přínosem jsou také dobové fotografie, které vyprávění krásně doplňují a dodávají mu ještě větší uvěřitelnost. Jedinou drobnou výtku mám ke stylu psaní. Některé věty byly poměrně složitě formulované a občas jsem se k nim musela vracet, abych správně pochopila jejich význam. Přesto se jedná o silné a důležité svědectví, které připomíná, že následky holokaustu neskončily osvobozením koncentračních táborů, ale provázely přeživší po celý život.

Skutečný příběh pana Albrechta. Dnes mu je 98 let, a i když číslo na jeho předloktí vybledlo, vzpomínky má stále jasné. Bude nám vyprávět o svém mládí, o holocaustu i o emigraci do USA. Někteří přišli ve válce o vše, Albrechtovi alespoň zůstala sestra Friedel, se kterou si slíbili, že na sebe budou dávat pozor po zbytek života. Takovéto knihy jsou vážně důležité. Připomínají nám, jaké hrůzy se v naší minulosti staly a že bychom na ně neměly zapomínat. A hlavně pak nedopustit, aby se někdy opakovaly. V knize se střídají různé časové roviny. Čteme o současnosti, o mládí pana Albrechta i o době, kdy žil v USA. Ale vše je tu dobře promyšleno a poskládáno a čtenář se tak ve čtení neztrácí. Naopak, kniha je vážně dobře napsaná, což nebývá u takovýchto knih pravidlem. Je neskutečné, čím si prošel a hlavně, že veškerou tu zlobu a hrůzu ustál a mohl dál žít. Při čtení mi mnohdy běhal mráz po zádech. Je tu krásně ukázáno silné rodinné pouto, bratrská láska i rozporuplné pocity k rodné vlasti. I když jsem podobných knih už pár přečetla, nikdy mě to zlo nepřestane udivovat a děsit. Silná a důležitá kniha.

Tato kniha obsahuje velice autentické vyprávění německo-židovského pamětníka Albrechta Weinberga, který společně se svou sestrou Friedel jako jediný z celé rodiny přežil holocaust. Celé období mu každý den připomíná číslo 116827, které má vytetované na předloktí. Společně s Albrechtem se vydáváme skrze jeho vzpomínky do jeho mládí v nacistickém Německu,do let války i do období emigrace do USA. Kniha mě velice zasáhla. Myslím, že toto období mám poměrně načtené, ale i tak jsem byla místy šokovaná tím, co se dělo a jaký fyzický, ale i psychický dopad to do budoucna pro všechny zúčastněné mělo. O tom se moc často nemluví. S tím souvisí i poměrně šokující náhled na posttraumatickou stresovou poruchu, kterou můžeme vidět například u Albrechtovy sestry Friedel. Mimo část o válečném období mi přišla velice zajímavá také pasáž, kdy Albrecht vzpomíná na život v Americe po emigraci a na svůj vztah s Gerdou , ale i to, jak si ke konci života dal za úkol informovat budoucí generace o tom, co se stalo - protože přežil, aby se na hrůzy nezapomnělo. Veliké plus dávám také doplnění knihy o fotografie z doby Albrechtova dětství a z doby po válce, díky čemuž si dokážeme válečnou a poválečnou dobu ještě lépe představit. 5/5⭐